že musím k svému cíli putovati pěšky. Dálku mi nikdo přesně neudal. Šel jsem tedy na zdař Bůh. Z Hlavy hned sešel jsem do čarokrásného, tichého údolí, do kterého vysoké hory vrhaly obrovité stíny. Toulky národopisné přinášejí mnoho šťastných chvil v utěšené krajině, kde se člověk zotaví a vzpruží k další trpké práci. A kolikrát bych se rád navracel na mnohá místa, která mně k srdci přirostla a která mi připomínají četné zkušenosti při sbírání materiálu národopisného zažité. Bohužel, ty časy se nenavrátí a jenom vzpomínky na ten čas táhnou myslí, když některé předměty přebírám. I s nimi se rozloučím. Bude to těžké loučení . .. .

Šel jsem tedy pořád podél potůčku, vroubeného olšemi. Bujná zeleň rašila se všech stran a zdravý vzduch osvěžoval celý kraj. Byla pěkná cesta, nebylo vlhko, jak z jara bývá, ač bylo tu znáti, že před nedávném řádily zde horské bystřiny, valící se zbouřeným proudem s vápencových skalisk. Každým krokem povstával nový obraz a bez únavy jsem kráčel až k Horní Porube, zapadlé vesnici, rázovité lidem, krojem a stavbami. Krčmář žid napřed si mne prohlížel, ale když jsem mu vyřizoval od jednoho velkomožného pána z Hlavy vzkazy, byl pln ochoty.

Potřeboval jsem na další cestu průvodce, poněvadž jsem se bál, že brzo setmí a nevěděl bych pak, co si v lesní pustině počíti. Než-li průvodce doběhl — byl kdesi v poli — prošel jsem dědinou. Chudá horská vesnice, rozházená na konci žlebu. Hned za dědinou jdeš již do kopce. Většina domků je ze dřeva a bez komínů. Když se v nich zatopí, dým valí se všemi skulinami a lidé trvale napáchli smrdutým kouřem a zrovna srostli s touto specialitou. V jizbě je pec, lůžko, lidi, ovce, kozy, drůbež, celý statek obyvatelů. V předsíni stará truhla se šatstvem, nářadím a v komoře jest ostatní různé haraburdí. Dlouho zde nevydržíte pro odporný zápach. Divíte se však, jak obyvatelé těchto doupat v neděli, když jdou do kostela, čistě a svižně vypadají. Nepoznáte ani ty umouněné všední tváře. Při tom jsou to lidé zdraví a čiperní. Mnozí mezi nimi prošli již kus světa, poněvadž doma by se neuživili. Muži chodí až na M >ravu pracovat do cukrovarů a do polní práce, ženy pak doma obstarávají polní práce na chudých polích. Jako jinde i v této dědině je žid pánem, který ovládá celou dědinou, s lidem oře a lid už na to jho zvykl tak, že ani na žida nehřeší, ba ani na něho nic dopustiti nedá. Dobře jsou osedlaní. Žid jim dává úvěr, bere od nich zboží, vejce, máslo, drůbež a prodává to dobře do Teplic lázeňským hostům. Bylo to tak a ani se to nezmění. Už se to vžilo tak do zdejšího lidu, že to ani jinak býti nemůže. A kdo cestuje zde, nesvede nic bez žida, který s ochotou všecko zaopatří. Našel mně také průvodce, napáchlého dýmem, tak že jsem ho nechal vždy několik kroků za sebou, aby mi nekazil zdravý, svěží horský vzduch.

Vyšli jsme již trochu pozdě, tušil jsem, že se notně setmí, než dojdeme k cíli. Stoupali jsme stále do kopce. Nad námi čněl obr Vápec, vrch vládnoucí celému okolí, z něhož je čarokrásná vyhlídka na Pováží Cista byla špatná, samá prorva a kořen. Dokud bylo na cestu vidět