ještě to šlo, ale jak bude později? Slunce již pomalu se ukrývalo do lůna vrcholků lesů a my blížili se k lesům. Sestoupili jsme k horské bystřině, kde napájela se stáda, vracející se z pastvy. Odtud lesní houštinou stoupáme dosti obtížně v temno skal, hned smýkáme se dolů, hned se plazíme nahoru, pořád v černu lesů a nemůžeme se dočkati východiště. Konečné vyhoupl se měsíc, který nám radostné putování ozařuje. Ani jsme nehovořili, jenom těžce oddychovali. Kráčeli jsme opatrné jako pašeři po kluzkém, kamenitém svahu. Únava se nedostačovala, ač jsme v klopotném pochodu již na třetí hodinu statečně vytrvali.

Konečně mohli jsme zvolati »země !«. Lesem prokmitovalo s jedné stráně světlo. >Je to Belá?« táži se průvodce. »Ne, to sú lazy,« odpovídá stín přede mnou. Lazy jsou skupiny domů jako našich kopaničářů. Bydlí zde několik rodin pohromadě. Přes léto obyvatelé těchto lazů odcházejí na dolní zem do polní práce. Záhy po velikonoci docházejí sem nájemci tohoto lidského statku a odvážejí je na povozech do polní práce, odkud až v pozdním podzimu se navracejí. V lazích zůstávají jenom starci a děti. Jména lazů jsou podle rodin. Tak zde se jmenují: Kubkovci, Peteluši, Stratenci, Královci, Agnusinci, Štrbkovci, Zelenáci, Chrunkovci a jiní. K Valašské Bele patří 92 lazy, jež jsou po širém okolí rozváty jako polní kvítí. Chcete-li poznati život na lazích, přijďte sem v zimě. Tu je veselo, plno zpěvu a života. V neděli sestupují do Bele do koslela, odkud až v podvečer se navracejí v bujné náladě. Pálené dobře působí a krčmáři, kteří přes léto zahálejí, mají přes zimu živé obchody. Co alkoholismus pozabíjí zde tělesně i mravně zdravého lidu ! Je to hnusné podívati se na spité muže, ženy i děvčice. Škoda o tom se zmiňovati, ale patří to k docelení obrazu.

Jdeme po svahu horské, skalnaté stráně, hlubokým úvalem. Lesu ubývá, holých strání vápencových přibývá, čím více se k Belé blížíme. Jsme již blízko, potkáváme chasníky na koních, vedou je na pastvu a pěkně si zpívají. Na výšinách v pozadí zaplály ohně na rozhánění di-vočáků, kteří zde ničí poslední sousto horalů.

Jsme u mlýna a bahnitou stezkou dotýkáme se prvních chalup. Uprostřed dědiny na vršku ční silhouetta kostela. Jenom psi nás vítají. Celá ves již spí, nikoho nepotkáte, koho byste se zeptali aspoň po noclehu. Jdeme stále dál, až konečně před jedním domem stojí člověk, byla to židovská krčma. Bylo již skoro devět hodin. Zasluhovali jsme posily i odpočinku. Obé nebylo valné, ba velice bídné, avšak s přepychem se po Slovensku necestuje. Hlásný odzvonil »na pokoj*, sešel od kostela do-dědiny, vytruboval a prozpěvoval hodiny až do rána. Z daleka zaznívalo cinkání, volání a troubení proti divoáákům. I to zaniklo, když nás spánek pojal v náruč.

Byl jsem rád, že svítalo. Nemohl jsem již ovzduší v krčmě snésti. Bylo vlahé ráno, všude plno rosy. Umyl jsem se v potoce ; umývá se tam celá ves a byla to pěkná podívaná na šumné děvčice, jak se v chladné vodě perou. Hospodyně zde perou, čistí zeleninu a drobná mládež jest ve vodě pořád. Nyní jsem si šel teprve prohlédnout cestu, kudy jsem došel.