posledy jistě k tomu musí připojiti, že budeme míli zpletenou řeč ne jinak jako Litva, národ podle svého jména z rozličného lidu sebraný. Nebo Litva je collectivum nomen, lidu množství znamenající, kteří z řeckého, z slovanského, z vlaského a z německého jazyku jednu spletenici mají. Nedivím se pak velmi lidem neučeným, ješto více následováním jiných ledajaks nežli podle rozumu mluví, než divím se těm, kteří se za učené lidi vydávají aneb vskutku jimi jsou, že do svých spisův vtrušují mnoho slov neznámých, nepříjemných a jistě k vyslovení mnohokráte těžkých. K čemu to slovo: erbanunky, k čemu halspant, arm-p a n t a jiná nemotorná slova, kterým nezčíslný počet lidu nerozumí. Proč nemám česky říci přezvědění, nežli porušené slovo řecké pranostika, ješto zatmívá rozum a smysl? Cicero v čím jazyku má velikou poctivost a chválu? Jistě v svém přirozeném. Demosthenes také v tom, v kterém se zrodil, má dobrou o sobě pověst, že jest byl výmluvný. Víme také o tom, že ani řecká ani latinská nemůže se slovanskému jazyku vrovnati. Nebo všecky ty země řecké slovansky již mluví. V panství také tureckým jazyk charvatský nad míru se rozšířil, jazyk řecký i latinský zahynul, toliko se vrtí v lidech učených, ale žádné celé země není, která by neb řecky neb latině mluvila: náš pak jazyk velký díl světa obsáhl v cele, že se mu žádný pod nebem vrovnati nemůže bezelstně. A protož každý povážíce toho všeho, jistě nechce-li své vlasti posměchu příti, nebude ani mně za zlé míti ani podobné, ale s lepším dostatkem práce se zdokonalovati. A to vše se stane, když Vaše Milost páni, předně k této mé práci vděčnost skutečnou prokázati, a tak zběhlejších Čechův k vydání něco obšírnějšího v tomto jazyku vzbuditi a ponuknouti ráčíte. S tím Pán Bůh všemohoucí rač dáti Vašim Milostem všecko dobré. Vašim Milostem k službám povolný kněz Matouš Phiionomus, písař Cons. pražské.

Pravidlo, správa a naučení vlastního v češtině psaní, jenž řecky slove ortographia.

Nejprve abeceda česká jest první částka této správy a tak má zníti podle svého vlastního a přirozeného spůsobu bez proměny a ne jako Němci činí, jinak užívaje čten, nežli přirození jich ukazuje. Nebo oni íi obracejí voabvp, dvta tak dále, ale my Cechové jakž položená v svém pořádku abeceda zní takto : a, b, c, ě, d, e, f, g, h, i, j, y/, k, l, m, n, o, p, r, ř, s, š, t, u, v, w, z, ž.

Však toto znáti sluší, že žádného slova českého není, které by se od f počínalo nebo u prostřed, nebo při konci je mělo. Než jsou-li jaká slova od f se počínající, jsou cizích národů.

Přes to rozděliti se má abeceda na dvé, jedna částka vocales hlavice, druhá eonsonantes; spoluzvučné. Hlásiče šlovou od hlasu samotného svého, bez jiných přídavků, a ta jsou : a, e, ij, j, y, i, o, u.

Spolu pak zvučné ostatní všecky v abecedě čteny, jako b, c, č, d, f, g, h, k, 1, m, n, r, ř, s, š, t, v, w. z, ž.