Některé z hlasic jsou, které se zdlouha vypovídají, některé pak zkrátka, jako á, é, ú, ý, í, jsou longae, někdy také breves, ij, í pak vždycky jsou longae, i, o vždycky breves, a aby bylo longunm, musí míti nad sebou čárku, kterou jmenujeme accentum, á, jako pán, ú také jako Bůh, é také jako dobré, potom y, jako dobrý. Zase opět bývají krátké jako pan Jan, jako buď, jako dobře, jako pysky a t. d.

A protož máš psáti takto: Urozenému pánu, panu Janovi: první panu zdlouha, druhé zkrátka, čehož neučení neumějí a častokráte ani učení šetřiti.

Co se pak tkne spoluzvučných čten, totiž b, c, č, d, g, h, k, 1, m, n, p, r, s, š, t, w, z, ž, z těch některé měkce znějí, však s přídavkem nápisů maličkých, jenž punkta, česky body zovou. Jako děď heredita, seď sede, leč nisi. měď aes, med mel, běda vae. J jest vždycky sama od sebe měkké, h jest jednostejné bez proměny, krom toho, že h někdy se tratí a na místo |eho vstupuje z, jako : noha noze, pes, pedes. K jednostejné bývá, 1 někdy měkké, někdy tvrdé, jako byl, lest; m před e a před i (ij) í bývá, však ne vždycky měkké jako: měl, míl, milost; n někdy měkké, někdy tvrdé, jako naň, saň, daň, a tvrdé jako pán, dán, lán. P pak před e, před ij, před í měkké bývá, jako pěst, píst, pití. R dvojí tvrdost má, jednu drsnatou, druhou jakž samo zní. S a š v jednom vždycky spůsobu. V před e, před ij, před í bývá měkké; před e někdy měkké, někdy tvrdé, jako vědomost, vede; před í vždycky měkké. Z před a, e, i, j, o, u bývá měkké, jako žába, žeň, žízeň, život, mužova, mužů, někdy také tvrdé, jako : zas, zeď, zídka, zub atd.

Vocales hlásiče některé obracejí se v spolozvučnící čteny jak: J, Y. Jan, Yak ; jiné všecky zůstávají v svém bytu.

Diphtongi, dvojzvučné hlásiče v jednu sněmku pojaté. Syllaba, sněmka ai, au, ej, více nenacházím jich, ač bych mohl oi, ui dvojzvuky nazvat, ale nejsou, nebo má se psáti boj, ne boi, protože jiní případové,, to jest casus mají j. jako boj boje boji, lůj loje loji. Proč by se z přidávalo k tomu c, poněvadž podobného u nás zvuku k tomu c nemá příčiny, nevím, bez něhož se psáti dobře může, jako člověk. Když se c přidá k tomu h, jiného znění nabývá, ač to c jemu té moci nedává, protož Rusové řecké x místo toho ch vzali. Krátce čehokoliv Latiníci v psaní svém užívají, jako accentu, puncto interrogativo, puncto, commate, colo, parenthesi, toho všeho my také požívati máme, chceme-li dobře psáti. Jest pak accentus česky přízvuček, punctus bod. Interrogativus punctus s dotázkou bod. Comma outoněk, že řeč utíná. Colon, oud, a ten jest ze dvou bodů, jako parenthesis obložený. Periodus obchod, že obchází všecku řeč. Po každém bodu má se veliká čtena počínati. Všeho toho příklad v dobře vytištěné knize zákona Páně najdeš jasněji.

Příklad bodu. Aj já posílám anjela svého před tváří tvou, který přihotoví cestou tvou před tebou.

Příklad outoňku: Což narozeno jest z těla, tělo jest, a což narozeno jest z ducha, duch jest.