Jungmann uvádí: Tasan, a, m. (od tasání, trhání, sápání, z Mat. Benešovského Knížka slov českých vyložených, odkud počátek svůj mají, v Praze, 1587) = zlý duch, čert, ein bóser Geist. Ros. Od tasana jsa zkušován. Cant. p. 778. Tasani neb tasanové = lítice, dračice, Eume-nides, Furiae, Ros. gram. Na to uvádí známý již doklad z Hájka.7)

Slovo Tasan má nejprve Hájek a odtud přešlo do spisův jmenovaných. Nepřirozený vznik jeho jest patrný, není zatím doloženo z doby starší. Přičítá se tedy slovo toto pochybné snaze Hájkově: vyšperkovati dobu nejstarších dějin českých. Avšak jest možno, že i jiný důvod účinkoval. Předkové naši, jak známo, rádi se vyhýbali slovům : čert, ďas a p„ hrom i klení. Stopy toho jsou ještě nyní v Čechách a na Moravě. Podnes jména ďas, ďábel, čert, šlak ve výkřiku pozměňují se zvukově, nebo užívá se jmen jiných, šťastnějšího zvuku, nebo jinak se označují: ba ďacha, kýho černasta, kýho břicha, ať ide do chmerta, cech man to vzal. Zpomínal toho zlého. Kletby obvyklé u hrubších lidí na Moravě změňují se všelijak : zatrápený, zatrolený (= zatracený), prohnětený (— propadený.8) V Čechách říkají: čerchman tě bere, říká se nezbedovi. (Viz též Dodatky Slovníku Kottova str. 503: zatrachmanej, zatrakařem). Sekyra mete (místo sakramente). Místo hrom říkávali předkové naši zlý.

Podobně bylo i se slovem tasan, jehož původ jest nepřirozený jako mulišákův ; vzniklo ze jména satan, jak se přesvědčíme nezvratně, když napíšeme : S-a-t-a-n a pod to T-a-s-a-n; v obou čteme pět týchž písmen. Souhlásky s a t zaměnily jen svá místa, a Tasan byl hotov. Jest to tedy pouze hříčka slovní, týž pokus, oslabiti a zdokonaliti obávané slovo, jako lid činí dosud, když se chce vyhnouti drsnému znění některých slov.

Mulišák i tasan připomínají nám bezděky tajnou řeč dětskou, jakou upravují si děti snad všude ze své mateřštiny a ovládají ji obyčejně tak dokonale, že se zdá, jakoby mluvily skutečně nějakou řečí cizí. Děje se to buď převrácením slova, přemísťováním jednotlivých slabik nebo vkládáním slabik zeela libovolných a pod. Předmětu tomuto byla věnována u nás dosud nepatrná pozornost. Zasloužilý F. Bartoš píše o ní: Velmi oblíbenou a nemálo vtipnou zábavou bývalo hochům zlínským mluviti řečí převrácenou, v níž každé slovo od zadu se převracelo, pád předložkový za jedno slovo pokládajíc, na př.: »Uknaj, ďop únmes aselod !« »0c mat?« »Mív mat chákátpo ; ela jakířen cín ivofezoj !« t. j. : »Janku, poď se mnú do lesa!« »čo tam?« »Vím tam o ptákách, ale neříkej nic Jozefovi N V řeči této hoši ustavičným cvikem nabyli takové zručnosti, zejí zcela plynné mluvili, aniž jim nezasvěcenci za málo rozuměli.9) Také Dufek dotekl se tajné řeči dětské na Horácku. Aby jim nerozuměl jiný, říkají na př. : Jaga tigy řege knugu =: Já ti řeknu ; nebo totéž s jinou souhláskou místo g (třeba ng). Janga tingi pongo vingírn = Já ti povím. Také s rv.10) Liube shledal ji též u dětí německých v okolí Teplic.11)