Musea první výstavu, kde vedle lidových výšivek několik pražských škol vyložilo ukázky prací žákyň, jimiž okazovalo, jak se tu chápe oživování zbytků staré vyšívací umělosti našich lidových pracovnic.

Myslím, že jsem tato data a fakta na stránkách » Českého Lidu« již jednou uvedla. Avšak není zbytečno jeopakovati. Není zbytečno je opakovati zejména nyní, kdy po horečce protitradičního novotářství a bezvýsledného hledání »nové internacionální krásy, » se na všech koncích světa — ani Ameriku nevyjímajíc — budí touha po domácím ovzduší a touha po nabytí pevné půdy, o kterou by bylo lze umělecké tvoření přítomnosti opříti. Nového proudu počínají si bedlivě všímati již i příslušní činitelové Vídeňští, a není tudíž pochyby, že také naši moderní lidé, všimnou si nového htsla, — u nás jest, jak poučují uvedená fakta, staré a tu by při tom se mohla opakovati historie pražských rukaviček, které byly odtud vyváženy do Londýna, aby se nám přes moře vrátily, jako nejvzácnější cizozemská novinka . . .

Avšak bylo by chybou toho nedbáti, co a jak jinde ve směru našeho dlouholetého snažení se nyní činí a píše. Mnohá souhlasná myšlenka nám může býti povzbuzením, leckteré zrnko zkušeností, jinde nabytých, by mohlo i v české půdě zdárně klíčiti, některá nová hlediska nám mohou zavdati podnět k osvěžení a zbystření názorů na projevy našeho lidového umění. Proto — jak soudím — není od místa, právě v »Ceském Lidu« shrnouti nejnovější hlasy a názory o této věci.

V Německu pohlížejí na studium »selského umění », na sbírání památek lidové tvořivosti, na stopování zbytků písně lidové a zvyků především se stanoviska národního. Cenění lidového umění znamená jim — abych tu jeden doklad uvedla — »Vzepření se němef-ké duše národní proti všemu podstatou neněmeckému, co naplnilo a zkazilo naši kulturu, co do ní uvedlo pachtění po cizotě, přeceňování velkoměšťáctví, schematism a materialistu. »*) Jedním výrazem těchto snah jsou čelně vznikající domácímu národopisu věnovaná musea nová, nebo nová oddělení starých museí v Norimberku, Berlíně, Hamburku, jakož i v menších městech, jako ve Flensburgu, v Altoně, v městysi Husům (starý saský dům) a j. v. Leží v povaze nazírání na lidové umění, jaké si v Německu takto cestu klestí, že pomocí škol a zvláštních spolkových organisací, působením šířeného tištěného a mluveného slova a živým dojmem krojových slavností k tomu se působí, aby lidové umění se nejen udrželo, kde zbyly jeho stopy, nýbrž i znovu se vzkřísilo a v široké vrstvy vzneslo. »Je-li mrtvo naše selské umění ?« táže se Schwindtazheim.**) A řada organisovaných pracovníků dává odpověď svými praktickými návrhy, pokusy a studiemi. Spolek pod protektorátem senátu svobodného města Brém, v loni ustavený pro pěstění dolnosaské národní rázovitosti (Verein zur Pflege niedersach-siseren Volksthums), stanoví si směr svého působení takto: »Pomocí ná-