Také my jsme tak začali, jen že o dvacet let dříve než jinde, Švédsko vyjímajíc. (Skansen). Sbíráním začali nedávno ve Španělsku; o založení musea místního selského průmyslu právě se horlivě zasazují též v Catalonii.*)

Po příkladu švédském nyní se přičiňují v Dánsku. — V Kodani zakládá kruh přátel umění národního s Drem. Olsenem v čele museum po způsobě Skansenu. Ve Švédsku samém a v Norsku též řada menších měst, jako Bygdo, Frognersiitensen, Lund a j. ujala se sbírání lidového umění z okolí. Jeden z předních malířů Norska Gerhard Munlhe doporučuje a podporuje přilnutí k domácím tradicím uměleckými skutky i psaným slovem.**) Munthe, který zejména ve svých illustračních pracích vystihuje s mohutným účinkem bizarního, ponuře mystického ducha starověku norského, sídlí po delším pobytu v cizině, od dvaceti let mezi lidem, svůj dům si zařídil v rázu bytu selského a jest jedním z předních znalců lidového umění'své malé vlasti, na jejíž národní tradice své tvoření připíná.

O snažení polských malířů, v sbírání a studiu lidového umění, jsem ke již před rokem na tomto místě zmínila.***)

Také na Rusi přihlašují se z kruhů uměleckých >objevitelé« pokladu uměleckého cítění, v lidových výrobcích ukrytého. Nejnověji jest to slavný illustrator J. Bilibin, který v Miru Iskustvaj) uveřejnil své kresby a barevná vyobrazení sedmdesáti výšivek, nádob, staveb lidových, hluboce, založenou studií je provázeje.

Také nepřestává jen na rozboru a popisu výrobků umění lidového, ale zajímá se o ně především jako o výraz esthetického cítění a tvořivosti lidu a uvažuje o možnosti jeho uchování: »Je jisto, že národní umění ruské umírá, ba skoro již umřelo,« žaluje. Sváteční kroj starého rázu se již takořka na severu nenosí. Staré vyšívání, které před 30, 40roky ješlě všude se provádělo, nynějšímu pokolení se docela nelíbí, jen staré babičky mu ještě uměly pověděti, jak který vzor se nazývá, jaké vzory v které vsi na rukávce vyšívaly. Bilibin soudí, že zevní výrazy starého selského selského bylu příliš splynuly v paměti lidu se starými bědami nevolniclví, a že lid proto rád na ně zapomíná.

Avšak jakkoli lid »přestal být tvůrcem dalšího rozvoje svých vzorů a rukodělí, neiřeba ho nechali tápali v nevkusu při tom, co rukama svýma ještě vyrábí. Umělci zcela zanedbávají toto pole a lid obdělává ohavné vzorky z »Nivy,« natírá své krásné dřevěné kostelíky vápnem, aby se zdály z kamene, uvnilř zalepuje zvetšelé, rázovité malby lacinými městskými tapetami. Tam pak, kde vláda »podporuje domácí průmysl,« je, možnoli, nevkusu a cizoty ještě více. Bilibin nabádá k pilnému sbírání mizejícího materiálu a k jeho studiu i publikování, což může umělce jedině přivésti k tvoření v duchu národním a také zas ve výrobky lidu vnésti, co národnímu cítění jeho odpovídá.