ha zrovna v tuvtom starým Hujezdě pryj mořil nejtouž ; vymořil lidí ze-vsi tulik, že pryj jich málo vostálo a co vostáli, nechtíli huž v lak neeh-časným místě byjt živi. Vodstěhovali si tánle za Hrádek, hde stojí Hu-jezdo podnes. Buli tám za Hrádkem teky víc skováni nepřátelskyjm zrakom a zase teky s Hrádku dobře na šechny strany viděli, hdyby se tu bylo něhde něco hnoulo, kerak byjvávalo na tich strážích proti vpádům z Němec. Ovšom do lesa, do polí i do luk v tutom položení míli vod tý doby dál, tak daleko že snad nemá žádná z chodskyjch vesnic »

Hovorný stařec vykládal, s chutí se poslouchalo, až se nám u cesty mezi lesem a poli namanul kamenný kříž starodávný, tvaru tak řečených cyrillomethodějských, o nichž už byla v C. L. několikrát řeč, doložená obrázky, mezi nimi některými i z Chodska. As pul metru vyčníval žulový kámen, nahoře zakulacený, se znamením kříže, vtesaným do líce. Rysy v tvrdé žule hrubě zvětralé svědčily o staletích dávných, kdy as kdo-v pustých těchto míslech kříž tento postavil. »Není-li tuten pamětníkem ještě starého Hujezda?« zkoumal jsem dále podání lidové, když už jednou tak slibně rozvita niť.

Staroch pokrčil rameny. »Pryj nebyl,« navazoval zase živě dál. »Dyž lidi tuvodsajď vytáhli, poustlo místo, toceví; lidi pryj se zrovna voslyjchali na tak nechčasný místo vkročit, poustlo to tu šecko, poustlo, haž zpoustlo docela ; tráva huž potom rostla, hde nehdy lidi vostávali, a potom pryj huž tu teký pastyjři pásávali. Jednou leky jeren vovčák se vohrozil a zahnal sem, ale byl nechčasnyj. Tenkrát eště byjvávali v lesích vůkol kolem všudýž vlci. Ha vlci vyrazili na vovčáka ha dyž bránil vovíe,. šecko bránění marný, dali se vlci teký do člověka ha člověka hudolali a roztrhali. Tepřiva haž z vovíe, co vosláli, hutekly démů, tepřiva se lidi zvíhli ha šli po stopách, haž něhdy něco přišli na starý Hujezdo. Hale po vovčáku nenašli huž nic než nohy po kolena, kerak byly v holenkách. Na památku tutoho nechčestí, slyjchám dycky, postavili pryj tu tenkrát tulen kříž. Hdy to co bylo, sám Pán Bůh vládne, dávno dost — — « Slarý dopověděl a za návrším objevilo se nám zatím pravé Hujezdiv historické rodiště Kozinovo a zavedlo náš hovor jinam.

Tož dysi byli dvá bratři: jeden být chudobný a druhý bohatý. Ten bohatý býl velice lakomý a nechtěl toho chudobného nidy ničím založiť, tož ten míval dycky Bídu.

Jednúc si ten chudobný uvařil na svátky masa. Jak ho zedl, ohrý-zál ešče kosť. Ale tá Bída mu aj do téj kosti vlezla a vybíraía tam špik.1) Ten, jak to uhlédl, vzáf smolu -— on býl ševcem — a zasmolíl ju tam.