zdověděla, že Antoš sa začíná držaf, lož poslala děti, aby tatíčkovi po-vinšovaly. — Nejmilejší rodičové . . . zaáál synek říkat — Antoša to žgárlo.956) »Néjmiléjší rodičové«, — a tož býl sám; matka bývala inde. A to ťa do naučii? plál sa, dyž synek doříkál. — Maměnka. — A kázala ti, abys ně šél vinšovať? — Tož. — — Antoš výtah ze štola dva štvr-ťáky,957) co jich dostál z výplatu, a dál každém diťati po jednom. — Pámbu zaplať, tatíčku, děkoval chlapec. Hanička to ešče neumí vyřeknúť. — Tož si sedněte! pravil tatik děfom Chlapec vysadil cérku na lávu a sed si k ní.

Antoš sa chvílu díval do okna. — Su já přeca enom darební chlap, pravil si. Pobil sem ju, odpravíl938) sem ju, děti sem jí nechal na krku, A ona jich pošle ešče vinšovať taťkovi, co sa o ně nestará. Uhlí řeřavé — jak je to v bybliji? — uhlí řeřavé zhromáždí na híavu . . . Zíožíf ruky: Pane Bože dobrotivý, zesláťs dnes Ducha Svatého na apoštoly, tož býl-y bych toho hoden, abys ňa osvítil darem Duchem Svatým a rozumem dobrým . . . Zpomínál si, co by ešče řek, ale nevěděl Už dlúho nebyl v kostele a dlúho sa nemodlil. Obrátil sa g děťom a praví: Tož poříčem očenáš. Modlil sa nahlas, Tonek po něm a Hanička jich doprovazovala . . . si, ... besích, ... no tvé. Ešče neuměla dobře říkať. Dyž Antoš poříkal, jaksi mu odlehlo. Taják dyž sa vřed provalí, a člověk už ví, že to naj-horší je odbyté. Oblečaci kabát vzáí děti za ruky a šél s němá ge Křú-palom. Těžká cesta! Kolikrát si musel zadechnúť.959) Děti sa ohledaly, proč sa tatíček zasfavjá, ale neviděly nic. — No, nic platné, pravil si Antoš. Začal sem ze zlú, musím začať aj z dobru]!

Příďaci ge Křúpalom, zastal jich vypravené do kostela aj z děťma. Hanča seděla v zástolú, obírala kasu960) a hleděla do ní, jak vraná do kosti, ani sa neohlédla. Ale ho přivítala. — No, tož vás tu necháme, pravili Křúpalé a odešli. Antoš přisedí g Hanči na íavu. Hanča si odsedla. Antoš ju chytil za ruku. — Haničko, praví, co sme si — odpusťme si ... — Hanča sa dala plakať — Ty už inačí nebudeš, pravila. — Budu inačí, Haničko, enom ně to ešče včil odpusť. Živým Bohem sa ti zavazuju ... — Šak sa's ně už neraz zavazoval a po kolensky's za mnu lozil. Já ti už nevěřím, dybys ně dušu na dlaň vyplul. — Já vím, že sem chybil Haničko. Och, hrozně sem já chybil! Ale včil sa chcu držať. Enom ně to ešče včil odpusť nájposledy, už gvůlivá těm děťom Lebo co je po takém životě — sme tajak cigáni ... — A do je tom na příčině? — Já to všecko beru na sebe, cérko moja. Enom ně už, prosimťa, nic nevyčítaj. A budeš viděť, že už včil budu inačí. A zas bude všecko dobře. — Ja, dybych já to věděla! oddechla si Hanča. — No, věř ně, spolehni sa na to. A poď dnes se mnú do kostela. — Dyž su včil sama doma, tož nemožu. — Tož odpoledňa. — Tož odpoíedňa třeba. — A už sa na mňa nehněvaj a poď zas ke mně. — Abys ňa za chvílu zas vyhnal, jak sa opiješ. — Ani do huby toho svinstva neveznu! Šak dobře