Co to za švární a šlechetní lidé onino i Římanům hrozní Markomané býti museli, nechá se posouditi, co nám mudrcký kronikář Herder o Švábích, k jejichž pokolení vlastně náleželi, v čtvrtém dílu svojích mudrckých pochopů k příběznosti lidstva vypravuje, posouditi. Poslyšme a považme pilně jeho vlastní — věrně z němčiny do našeho jazyka přeložená slova, jenž takto znějí: »Německá země zůstala dlouho pustinou, plná louk, bahniští, bařin a lesův, v nichž zubr a los*) nyní již vypleněná, německo-hrdinská zvířata spolu s německým člověkem bydlili. Umění, kterýchž — jakž on jinde praví —¦ a každé práce, velicí ne-návistníci byli, neznali a nemilovali; ano ani těch kunštů a řemesel, jenž jim nevyhnutedlně potřebná byly, se neučili; nýbrž takové buďto od najatých pacholků aneb otroků vykonávati nechali. Národům takových mravů a způsobů muselo velmi povděčné býti, zvláště mstou, bídou a dlouhou chvílí puzeným, své lesnaté pustiny opouštěti a jiných veselejších a ourodnějších vyhledávati. Pročež také mnoho německých pokolení v ustavičném pohybování a nepokoji se vynacházelo. Ano, žádný národ netoulal se semotam tak mnoho a často, jak onino prastaří Němci, a když se jedno pokolení z místa svého hnulo, tak se k němu ochotně jiná, spolu s ním sousedující hnula; odkudž velicí houfové a z těch zase celá povstaly vojska. Od toho takového sem a tam se toulání a plahočení obdrželi někteří němečtí národové svá jména, jak ku příkladu: Vandalové a Švábi, což tolí jako tuláci, trmačníci neb smejkači znamená*. A tak dílo se od nich na zemi jakož i na moři pravé totižto tatarské — neboli cikánské ¦— živobytí.

Na jiném místě v též knize praví o nich onen mudrcký kronikář takto: »Že se, v pustých lesích bydlíce, planým ovocem a lovem živili, a ve svých mravích nemnoho od oných zvířat, jejichžto nevydělanými kůžemi — na nichž, jakž jiný spisobatel svědčí, i rohy pozanechali — se odívali, rozdílní byli. < Z čehož se posouditi nechá, jak velmi strašní a ohrožní v tom svém rohatém, barbarském stroji vyhlížeti museli.

Ano, řeknou snad někteří z našich, oným prastarým německým obyvatelům až příliš příznivých krajanů — tak ovšem, jakž Herder praví, byli mravové a způsobové prastarých Švábů, dokavad ještě vejš k půlnoci mezi řekami Odrou a Vislou mezi lesy bydleli; jakž se ale skoro do těchto končin přestěhovali, a s Římany v sousedství přišli, tak i hned také mnoho vlídnější a šlechetnější na sebe přijali mravy.

Tak by se ovšem souditi mohlo, že aspoň za časů Marobuda, jenž s Římany v dobré přízni stál, něco vlídnějších nabyli způsobů; nicméně ale předce z jiných okolostojíčností soudíce, nemůže jim dokonce tá chvála daná býti, že by se v sousedství Římanů byli v mravích něco zlepšili, a vlasti naší k nějakému prospěchu byli posloužili; neb povážíme-li, v jak velmi truchlivém stavu milá vlast naše za časů markomanských se vy-nacházela, kdežto se v ní, nedím žádného města, ale ani žádné, nám po-