vědomé vesnice ještě nevynacházelo, nýbrž tak strašná lesnatá pustina, že sobě Římané, jakž o tom Kapitolinus svědčí, po onom slavném víc Božskou pomocí než zbrannou mocí nad nimi za času císaře Marka Au-relia Mudrce zejskaném vítězství, meči cestu, stíhajíce je, klesniti, a v lesích, kamž ostatní své outočiště vzali, o pravém poledni s zažitými pochodněmi vyhledávati museli. Což na mou milou věru k špatnému důkazu o jejich mravní nápravě slouží. A což medle jiného téhož římského korunovaného mudrce k tomu pohnulo, že tyto své starošvábské aneb pomezní muže — jakž se sami nazývati libovali — v jejich vlastní krajině válečnou mocí stíhal a plenil, než jejich barbarská způra a nepokojný duch, čímž ustavičné puzení, co dravý přívalem rozvodněný potok, z jejich lesnatých pustin do římských vzdělaných krajin vypadali, a kamžkoli přitekli, vše loupili, plenili a v pustiny svým rovné, obraceli. Aj, foť byly pravé tatarské způsoby, za něžto se styděti, než nimi se chlubiti sluší. Ach jak náramně trudno a strašně muselo tehdáž v milé vlasti naší vyhlížeti, zvláště tehdáž, když na Vodánových*) oltářích lidská krev římských chycených oděnců, jež mu v jeho lesnaté svatyni za oběť zbíjeli, v potocích tekla a se kouřila. A táhle hrozná, náramná zpuštěnost a kruté barbarství trvalo v ní tak dlouho, jak dlouho oni i Římanům hrozní Markomanova v ní seděli. Což tedy jim moravská vlast naše má v poděkování ? Ani jediného nedím města, nýbrž ani jediné dědiny nelze nám prokázati, jenžto by svůj původ byla od nich přijala.

Když pak konečně mnohými a násilnými porážkami od Římanů zdrobení, okolo roku 460 z divadla tohoto světa docela zmizeli, od kteréhožto času nenachází se potomže v příbězích o nich nižádné zmínky, nýbrž o Stáváních, jenž jejich zasedli místa.

Zastři tedy, můj vlastenecký Genie, onen ohrožný obraz našich prastarých německých předků, jímžto nás Herder tak velmi předěsil, že nám jejich rohatopotvorná způsoba s hroznými meči a dlouhými bodáky živě před očima kolotá a z mysli nevypadá, a odkrej nám onen prastarých Slavanů, jejž nám týž mudrcký kronikář tak velmi utěšitedlně maluje, abychom odtuď nějaké za onom v předešlém vystálou nelibost, veselé užili náhrady.

Národové Slavanští berou na zemi větší prostranství, nežli v příbězích, a sice mimo jiných příčin proto, že vzdálenější byli od Římanů. Naše první známost tohoto národu počíná se u řeky Dony, později u Dunaje. Tamto učíme se jich mezi Gotty, zde mezi Maďary (Uhrami) a Bulgary znáti, s nimižto často a velmi škodně Římské zasáhali říše; však ale na větším díle jen buďto jakožto jim nápomocní, aneb v jejich vojště za žold sloužící, aneb za nimi postupující lid.