Valaši vstávají skoro ráno k dojení ovec, ku kteréžto práci jedna po druhé přes strungu do honanice se vpouští. Po dojení následuje snídaní, kteréžto buďto v kusy ovesného pagáče aneb několik zemských slaných jablk pozůstává. Obyčejně dostává také každý valach k svému pagáči kus ovčího tvarohu a čerpák včerejší žinčice, kterýžto obměkčující nápoj k jejich tvrdému pokrmu velmi jest příslušný a k zachování zdraví prospěšný. Odkudž také valaši na svých salaších velmi zdraví vyhlížejí a čerstvě jak srnci po horách běhají a skáčí. Pak ženou ovce na pastvu, jichž někdy čtyry sta i více bývalo, kterýžto počet od roku k roku se zmenšuje, protože se vrehaři víc na chování dobytka kravskýho, kterýž jim hojnější užitek nežli ovčí nese, zakládají. A z té příčiny zmohli se kravští salašové tak velice, že na Karlovicích a na Solánci vrehaři 50 až 60, až do 80 kusů krav na svých salaších chovají a zejskané od nich máslo do Vídně s velkým užitkem zavážejí.

V tom času, když valaši s ovcemi na pastvu odešli, bača nadojené mléko v kolíbe syryštěm podpouští a pak čistou plachtou, aby se tím spíše sraziti a zsednouti mohlo, přikrývá, což se obyčejně v dobré půl hodině stává. Na což hned povstalý odtud tvaroh tak dlouho v butýře do hromady rukama hněte, až z něho hruda sejra povstala, který se v jazyku valaškám brynza jmenuje. Pak vyjmouc ji z butýry, hněte ji ještě jednou na desce tak dlouho, až z ní podlouhavá čtverhranatá hruda povstala. A to jest tá nejvýbornější brynze, z kteréž bača vrchářovi smluvenou část odváděti musí.

Tá z prvního strojení pozůstalá sladká syrovátka sluje ž i n č i c a, kteráž se potom na kotle vaří. Při kterémžto vaření vyplejvá na vrch máselná masnota, kteráž se b r u d a jmenuje, a kterouž bača velkou dřevěnou lžící sbírá, z nížto se potom ovčí máslo rovně tak jako kravské ze smetany v másnici stloukává, a toto máslo náleží bačovi.

Mimo brudy vyplejvá ještě navrch něco z tvarohu, kterýž valachům rak sluje a honákovi za vlastnost náleží.

Po této skončené práci, jsouli nějací hosti aneb churaví lidé, jimž pití žinčice od lékařů nařízeno bylo, tak se každému jeden čerpák hned z kotlá teplé podává, a sice příchozím hostům a chudým zadarmo, možní ale lidé, jenž ji zde za lékařství pijí, platí něco málo bačovi za ni. Mnohým také, jenž pro slabost na salaš přijíti nemohou, donáší se od valachů do blízkého města neb vesnice. Ano loňského roku donášel ji valach každodenně ráno jisté zdejší paní z Hostýnského salaše za jeden zlatý přes dvě míle cesty až do Hranic, aniž pak kdy sobě postěžoval, že by mu taková cesta v tom nejmenším obtížná byla.

Jak věrně hosti čerstvou žinčicí obslouženi byli, tak bača vezma roh k troubení, vyjde ven z kolíby, a obrátě se onam, kdež Valaši pasou, zatroubí na něm tak silno, že jeho zvuk až na půl míle slyšeti možná. Což jak věrně Valaši zaslechli, ženou ochotně stáda svá domů k dojení, po kteréžto skončené práci obědvají. A co, milý Bože, mívají oni chudí pastuškové k obědu za krmi? Opět kus suchého ovčím máslem mašle-ného ovesného pagáče a malou misku urdou maštěných kobzolů. Zřídka