Z bájivé činnosti lidové.

Na jedné straně našeho póla ozývalo se dyeky po klekáno zdaleka: »Tu sem ho vzal, tu sem ho vzal.« Žádné nevěděl, co je to. A každé uš hleděl, jak se začalo zmrákať, honem prácu dodělat a ujet zpola dom. Lidí se teho uš jaksi ai báli. Jedno z večera jel taky z oračky hospodář s pohánkem. Uš skoro přiíždželi (přijížděli) k dědině, klekání mělo brzo zvoniť. Najedno si hospodář spoměl, že zapoměli na poli na oranici otku. Volky nevolky mosel se pohůnek vrátit To se ví, že měl pořádné strach, třeba říkával, že se nebóí (nebojí) ani čerta. Letěl, co mohl. Ale přece se mu nepodařilo utycť. Klekání odzvonilo a kdesi zdaleka se hneť ozvalo: »Tu sem ho vzal!« Napřeť bylo slyšeť jenem temný volání. Za chvilku uš to bylo u něho. A mlelo to pořáť sténó (stejnou) : • >Tu sem ho vzal, tu sem ho vzal.« Pohůnek utíkal, co mohl, ale naposledy bylo mu to přece uš hlópé. Celé napálené ocekl (odsekl), jak se patře : »Hdes ho vzal, tam ho pološ.« A sotva to řekl, volání najedno přestalo.— V tem gruntě, co složil pohůnek, seděli všeď domácí po večeři a vykládali. Najedno se honem otevřeli dveři a do světnice stopl (vstoupil) černě nastrojené pán. Na žádnýho se nepodíval, šel přímo k pohůnkovi a řekl mu : »Já sem ešče za svojeho živobytí jedno v noci přesadil hranečnik dál do sósedova póla. Zato sem /i byl velice trápené po smrti. Ale \ tys mě osvobodil svojó odpověďó, na keró sem tak dlóho čekal.« A jak přišel, tak zas zmizel.

V našem lesi je hrás (hráz), porostlá jenem trávo. Lidí i (jí) říkajó v okolo (v okolí) »Adám-ka«. Hdysi pré tam bávali pochovávaní oběšenci. Blésko (blízko) od nás je v druhé dědině moc

Náušnice v museu Soběslavském. Kreslil prof. K Rozum.