nemá, počíti? Zahnal bych jej pryč; Kdož jej v tomto bídném řasu do služby přijme? A já ubohý špiterák, kdež mám pro něj chleba vzíti, abych jej vyživiti mohl, když mi na něm již i pro mé vlastní dítky ne-dostačí? Mámliž jej živiti a jeduo neb druhé mých vlastních dítek hladem zemříti nechati? — Při tom takovém truchlivém přemejšlení vnukl mu onen pekelný duch, o němž náš milý Spasitel praví, že vražedlník byl hned na počátku, tuto ukrutnou myšlenku, aby jej na Radost zavedl a v onom skalnatém bludišti opustil a svému osudu, což by s ním učiniti chtěl, zanechal. >Tak aspoň nevidím toho dobrého jinoška hladem umírati, což by mi také velmi bolestné přicházelo, protože mně až dosavád věrně sloužil a vroucně miloval*. Zapomělť na to, co nás svaté náboženství učí, že Bůh tam, kdež největší jest potřeba, svou pomocí, pokudž se mu důvěřujeme, nejbližší bývá. Než ale onen vrah lidské lásky popudil ho k tomu, že skutečně onoho nevinného chlapečka na oné strašné místo, pod záslěrou hledání tam zlatého kovu, jímž by sobě v tak velké nouzi a bídě pomoci mohli, zavedl a strče mu do zajdáku nějakou částečku ovesného pagáče a nechaje mu otýpečku bukových draček, v onom bludišti samého zanechal a nelítostivě opustil. Než ale prozřetedlnost Božská bděla nad ním a vyvedla jej šťastně po mnohém bloudění v oných strašlivých jeskyňách, kdež jsa již blízko jedné skalnaté rozsedliny, skrz kterouž něco světla do onoho bludiště vpádalo, zavadil nenadále na jakýs střechýl kterýž se ulomiv ještě s jiným menším, k nohám jeho upadl. I znamenal při onom jakžkoliv slabém světle, že se obá ti zlomci velmi krásně blýští; pročež pozdvihl jich s půdy a do svého zajdáku strčil. Na což také brzy v jednom lese ven na světlo vyšel. První, na což poodechna sobě pomyslil, bylo, aby všemohoucímu Bohu a blahoslavené Panně Marii, jíž se v svém hrozném nebezpečenství do ochrany poroučel, slušně poděkoval. I padna hnedka na kolena, počal se s velikou vroucností modliti, prose Boha, aby mu v jeho sirobě a opuštěnosti otcem, ona pak matkou býti ráčila. Po vykonané modlitbě usedl pod jedním věkovým dubem na měkkém mechu a spolehna se trochu na jeho koření, lahodně zdřímnul. Než ale jeho hladový žaloudek nepřál mu dlouhého spaní, nýbrž zbudil ho, žádaje, aby ho nějakou pokrmečkou odbyl. Ale kdež ji chudáček vzíti měl; neb onen drobeček pagáče, kterýž mu strejc do zajdáka spolu i se svým křivákem byl strčil, strávil již dřívěji nežli na Radost došel. Pročež ohledal se vůkolí, zdaliž by něco borůvek neb nějakého jiného lesního ovoce nenalezl. Než ale málo, velmi málo nalezl, čím by ho byl ukojiti mohl. Pročež jsa již velmi zemdlený, uřezal sobě hůlečku a pak poručiv se ochraně Boží, kráčel svou cestou dáleji přes les, až konečně k jednomu rytířskému hradu před samým večerem se dostal. I vejdouc ďo něho, požádal od služebníka, jejž na zámeckém prostranství uzřel, o drobet chleba, kterýž mu také slitováním hnutý, hezký krajíček přinesl, s kterýmž se radostně na jednom kamenném sedadle posadil, počal chutně z něho požívati; nad čímž pán hradu, jenž právě v tu dobu z okna byl vyhlédl, nemalé potěšení zakusil. Po skončené večeři, schovaje křivák, kterým sobě chléb krájel, do zajdáka svého, napadla jej žádost, aby se na ty