stkvělé střechýly, jež byl v jeskyni náhodou ulomil a do své kabele vložil, podíval I vyňav jeden z nich ten menší, počal jej obhlídati; což rovno z okna hledící rytíř zavolá na něj: »Valášku, co to máš? Pojď ke mně na vích a ukaž mi to!« Což když chlapec ledvás zaslechl, poskočil ochotně a v několika skocích octl se u pána, a pokloniv se pokorně, položil ten rudý rožek před něho na stůl. An uzřev, že ryzí zlato jest, dí k němu s podivením: sjinošku, kdež's k tomu přišel?* — >Jemnost-pane! — odpověděl Michálek — na Radosti v jeho podzemských náramně strašných jeskyních. Zde mám ještě jeden většit, položiv jej na stůl, doložil. »Pro Bůh<, zvolal pán s nemalým ustrnutím. >A kterak jsi se tam dostal ?» — I počal chlapec s pláčem vykládati, kterak ho lam jeho vlastní strejc zavedl, s ním se tam spustil a s tím obmyslem, že ještě něco potřebného k dobývání zlata na vrchu hledati musí, nelítostivě opustil. Pak všechno řádně, jak se s ním v onom bludišti dílo, a kterak k těm zlatým střechýlům přišel, vykládal, nad čímž pán srdečně pohnut, posadí se k němu řka: »Vidíš, mé dítě, kterak Bůh věrný jest v svých přislíbeních. Poněvadž jsi se mu v svojí ouzkosli vroucně poroučel, on z tvého neštěstí přivedl tě nejenom k tomu štěstí, žes skutečné zlato tam nalezl, alebrž i k tomu, že budoucně, pokudž u mne zde na hradě zůstati volíš, všelijaké nouze a bídy zproštěn býti můžeš. Nuže, chceš-li mne poslechnouti a zde u mne zůstati?* »Milerád«, odvěce chlapec, »po-ručte jenom, kolik krav neb kozí pásti mám. Já znám i ta mlsná ho-vádka dobfe pásti*. — »Nikoli, můj synku, ty zde žádným pastuškem nebudeš, nýbrž nějakou jinou práci obdržíš, kterouž se zabavovati budeš«. — »Jemnostpane,« odpověděl důvěrně Michálek, »já jsem sa až dosavád žádné jiné než krávy, kozy a ovce pásti neučil. Takéliž já k tomu, co byste mně konat poručili, dosti také schopný budem ? Na dobré vůli mně jistě neschází.* Tato rozšafná Michálkova odpovřď zejskala srdečnou ná-klonost rytíře, že jej hned od téhož okamžení za svého chovance přijal, ve všem rytířském umění vycvičiti nechal, a konečně, poněvadž na něm šlechetné srdce a rytířská statečnost v mnohých kolbách shledaná byla, za svého dědice, nemaje sám vlastních dítek, ustanovil. Byltě již před tím jakožto vítěz v turnaji od krále na rytířství pasován.

I přihodilo se po času, že když již Michal plnomocným pánem téhož hradu byl, opět velmi veliká drahota povstala, kterouž mnozí i dosti možní vesnici v končině valaské na žebrotu přišli. Upamatovav se rytíř Michal na tu velikou bídu, kterouž se u svého strejce znáti naučil, nařídil svým služebníkům, aby žádného žebráka bez hodného krajíce chleba z hradu svého odejíti nenechali, což také od nich pilně plněno bylo. Přitrefilo se pak, že on sám jednoho slarého, hladem vymořeného valacha na svým čekánku spodepřeného přes zámecké prostranství z téhož samého okna, z kteréhož on sám od svého dobrodince pozorován byl, velmi bídně kráčeti viděl. I zdálo se mu, že v hubené tváři léhož bídného starce svého strejce Ivana vidí, v čemž se také nikoli nemejlil; byltě on to skutečně sám. I pohnulo se srdce jeho laskavé lítostně nad ním ; pročež zavolal na něj, aby pro svou almužnu nahoru přišel. Což když se od něho po mnohém