na schodách odpočívání stalo, že se až do jeho pokoje dostal, dí k němu rytíř: >Stařečku, odkud jste?* — »Z Dolní Bečvy, jemnostpane,* odpověděl stařec, »jestli Vám tá dědina pod Kadoštěm povědomá jest.* — »Velmi dobře,* řekl na to pán Michal. »Bylť jsem několikráte na vrchu oné vysoké hory, o níž pověst jde, že se v ní ryzí zlato v způsobu stře-chýlů nachází.* —»Tak se ovšem praví, ale kdož je viděl,* odpověděl Ivan s pohnutím svých ramen. — »O tom není aspoň u mne žádné pochybnosti,« řekl na to rytíř. »Ale zlatem, byť by i ryzí bylo, žádný hladového neukojí žaludku, a Váš, jak vidím, žádá posilňujícího pokrmu. Posaďte se tuto ke stolku. Kus bílého chleba a másla a korbelek piva poslouží k tomu lépeji, jakž se domnívám. Neníliž pravda?* — »Ba ovšem, živá pravda,« odpověděl Ivan. »Než ale, jemnostpane, takové cti nezasluhuje našinec, aby sobě na měkké stolici hověl. Pro chudého žebráka dobrá jest lecijaká lavice a skyvečka černého chlebíčka.« — »Ej,« řekl na to zeman, kterýž jej z jistých znamení, jakžkoliv v hubené tváři jeho poznal, že on skutečně jeho strejc Ivan jest — »staří lidé nechať z kteréhokoliv slávu a povolání jsou, zasluhují zákonem nám od Boha daným vší cti a vážnosti. Posaďte se tedy, dobrý stařečku! Prozatím musíte s kusem chleba a másla zavděk přijat, až kuchař něco teplého pokrmu — jehož jste velmi potřebný — pro Vás připraví.* Pak lázal se jej dále: »Máte také nějaké dítky?* — »Měl jsem jich několik,* odpověděl Ivan, »z nichž ale ty lepší povolal Pán Bůh k sobě, a ten, jehož mi zanechal, a kteréhož já jsem nejvíce miloval a jemu celé své hospodářství postoupil a v šedinách svých vněm podporu očekával, vyhnal mě s kabelí na žebrotu ven.* Což propověděv, povzdeclma hluboce zvolal : »Ach můj Michálku, můj dobrý Michálku, tak bys ty se zajisté na mně nikdy nebyl prohřešil ! Tys měl velmi měkké a vděčné srdce.* Co když ledvas byl s zajíkavým úpěním vyřkl, hojné z jeho očí se vyprejštily slzy. V tom přinesl služebník bochníček bílého chleba a hrudu másla na cínovém talíři a postavil na stůl, chtě ze skříny vyňati nůž. I pošeptl mu pán do ucha, aby z jeho zajdáka, jejž v své komnatě k věčnému upamatování se na své zázračné vysvobození zavěšený před svou postelí choval, ten valašky křivák přinesl a jemu podal. Což když se stalo, ukrojil ním pán Michal hodný krajíc a podav mu jej spolu i s křivákem, pobízal slrejce svého, aby sobě dobře chutnati nechal a máslem pomazoval. Ivan pohlede na nůž, jako hromem omráčen zůstal, pak po-vzdechna sobě zhluboka, zvolal jako z mysle vytržen : »Pro Boha, jemnostpane, kdež jste ráčili k tomuto křiváku přijíti?* — Na což odpověděl zeman : »Ej, což jest Vám po mojím křiváku? Křivák jest křiváku podobný. Což Vám na tom záležeti může, kterak jsem k němu přišel? Vy sobě jen s ním krájejte a přimazujte ! Ejhle, zde jest již také korbelek piva na počerstvenou.* — •»Jemnostpane, já nemohu ani drobka dřív okusiti, až se od Vás zdovím, odkud' tento křivák můj, na němž mé veliké tajemství visí, do Vašich rukou přišel.* — »Tajemství? Dyť jste snad žádného ním nezabil?* — »Pro Boha, což o mně myslíte ! Ach, toho jsem se nedopustil! Bůh ví sám nejlépe, že ne.* — »Vaše poctivá tvář svědčí mně o tom, že Vaše srdce tak ukrutné není,* řekl na to zeman. — »Ach, já nemohu