ani kuřátku ublížit! Předce však visí na něm velmi truchlivé tajemství, kteréž s sebou do hrobu vezmu.« — »A to může Vám Pán Bůh na krátce v velikou radost změniti,« odpověděl rytíř. — >Ach, kdyby to dáti ráčil,« zvolal žádostně Ivan, »abych ho ještě jednou živého viděl!« — >Koho? tázal se Michal.— »Mého dobrého, ctnostného Michálka,« odpověděl starec pozdvihna rukou svých k nebi. — Michal: »Zdáliž pak byste ho ještě poznal, milý stařečku?* — »Po jedné bradavce, kterouž měl u ucha pravého, a kteráž jako malina vyhlížela, nemejlil bych se v poznání na něm.« Na což nemoha se pán Michal zdržeti, ukázal mu ono znamení u svého pravého ucha a pravil k němu řka: »Zdaliž vyhlížela takto?* ¦— Na což řekl zarděný stařec : »Právě tak, milostivý pane !«— >Nuž, milý strejčku, zde jest Váš Michal, jejž jste v malomyslnosti Vaší na Radošť zavedl a v jeho strašných jeskyňách strašnému pozanechal osudu. Bůh ale, jenž nevinnosti věrný jest ochránce, vyvedl mne šťastně odtuď, a přivedl mně k tomuto' stavu, v němž mne vidíte. A to sice — jakž se nemejlím — z žádné jiné příčiny, než aby Vám Vaši lásku, kterouž jste mně opuštěnému sirotku prokázal ve Vaší opuštěnosti štědře odměnila A od toho okamžení podržel jej rytíř Michal na svém hradě a choval jej nejinač než jako svého pravého otce. Za kteroužto jeho milosrdnou lásku a vděčnost ráčil jej všemohoucí Hospodin tak štědře žehnati, že jeho rodina velmi znamenitá stala se ve vlasti naší.

Toto jest sice jen pouhá valaška povídka, nicméně ale předce neschází nám na důkazu, jak velmi nebezpečná to opovážlivost jest, vpouštěti se zvláště sám jediný do toho podzemského bludiště.

Před několikami lety vpustilo se tam opět několik pošetilých odvážlivců v té pověrečné naději nálezu zlatých střechýlů. Ale jak velmi ulekli se, nalezše místo onoho kovu, po němž tak velmi se sháněli, lidský na větším díle již od lišek ztrávený mrtvol, při němž ještě kus zhaslé voskové svíce na zemi leželo. Pravdozdejně že tohoto nešťastníka lakomá žádost zlata a stříbra do toho skalnatého labyrintu vloudila, kdežto mu jeho svíce kapající tam vodou uhasla, on pak místo zlatého střechýle přehroznou hladovou nalezl smrt.

Toto strašlivé podzemské bludiště není nic jiného než oberská práce přírody, jakž se obyčejně v horách vápenných nachází, k. p. v Sloupě, ve Krtinách a v Adamovem oudolí blíž Blanska, jen ale ještě až dosavád mnoho míně zkoumatelům přírody známe. Než ale zdejší okolní obyvatele drží je za práci lidských ruk, a sice oných zde bývalých pohanských knězů boha Radgoště, jenž na té, jeho jméno nesoucí hoře od našich pohanských předků s velikou poctou ctěný byl, a velmi slavný chrám na svršku vysokého Radoště míti měl. Že se na též hoře skutečně modla onoho boha pohanských Moravanů kdysi vynacházela, o tom není žádné pochybnosti, že ale jeho chrám na onom vrchu nikoli státi nemohl, patrné jest odtuď, že se podle historického svědectví rozkošný háj při něm vynacházel, v němž poutníci a obětníei své posvátné tance při veselém kvasu a zhlučné hudbě slavívali. Což se ale na onom vrchu, — ba ani na Kněhyni — kdež nedím žádného stromu, alebrž ani žádné nízké chra-