stiny neroste, nikoli sláti nemohlo. Než ale na Starém Radosti, jenž lesem přičepený jest, nechalo se něco podobného zříditi, ač i na onom vrchu posvátné ohně skládané býti mohly, při nichž pohané křepčiti obyčej mívali. Pročež, chcemli do jeho chrámu nahlédnouti a způsobu jeho modly, jakž ji nám vlastenských příběhů uměna maluje — kritickým okem pozorovati, musíme své zření na Starý Radost' obrátiti.

Že tento Bůh jeden z nejznamenitějších bohův Moravských byl, v tom srovnávají se všecky vlastenské kroniky, jakož i v tom, že jej za výborného rádce drželi; což také jeho jméno Radgost neb Radhost patrně osvědčuje. V tom ale mejlí se tuším náš Jiřík Středovský velice, domnívaje se, že by naši pohanští předkové pod jménem Radgoště onoho zlopověstného Gotického krále Radagosta, jenž s dvakráte sto tisíci Gotův a tolikéž Sarmatů v tom oumyslu do země Vlaské vtrhl, aby odtuď křesťanství náboženství vyplenil a předešlé pohanství zase uvedl. Kteréžto ale jeho tyranské předsevzetí velmi zle se mu zdařilo; neb ačkoli již tá nejkrásnější města vyloupil a poplenil, tak nicméně předee velmi zle sám sobě poradil, že se mezi Fesulanské hory vtiskl, kdež od Stilikona, vůdce císaře Arkádia zavřen, nejen celé své vojsko na díle od hladu zmořené, na díle také zajaté pozbyl, nýbrž i sám od vojska římského jatý život svůj rukou popravnou hanebně skončil. A takového hle potvorného ukrutníka a nešťastníka, jenž sobě sám porady nevěděl, byli by naši od lichých a hostinských mravů schválení předkové zbožili a jakožto dobrého rádce ctili? Ne, to se s jejich pokojlibnýrni mravy docela nesrovnává. Pravdo-zdejnější ale jest, co nám Antonín Tkaný v své Mythologii prastarých Němců a Slavanů vykládá, že totižto Moravanům slunce, Vendičanům ale a jiným Slavanům nejvyššího boha a životodárce a dobrého rádce vyznamenával. A v tom tedy smyslu byl s Řekův Zevsem a Latiníkův Joviášem Ammonským docela stejný, což také následující vyobrazení, kteréž můj nebožtík otec František Gallaš, když roku 1753 kostelní ozdoby na faře Rožnovské řezbal, v jednom prastarém latinském spisu, jenž se v rukou tamšího bývalého kaplana P. Povolného vynacházel, a sice v následujícím způsobu: »Hlava muže mladého kadeřavá, korunou špičatou přikrytá; po stranách beraní rohy a velké odtrčené telecí uši mající. Tvář byla důstojná, spolu pak přívětivá, bradou kadeřavou obrostlá. Ostatně byla tá modla bez rukou a bez noh na způsob Hermy Korintské z mědi ulitá a tak náramně veliká, že v ní hodný muž pohodlně seděti a co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, ano i prostředkem jistého nástroje tázajícím se ho odpovědi vydávati mohl.« Výklad vyobrazení toho byl připojen tento: »Hlava rohatá, že jeho rada byla silná a upřímná; uši dlouhé ven odtrčené, že rád přicházející k sobě poslouchal ; obličej bradatý, že rada jeho byla moudrá, koruna a tváře důstojnost znamenala