vysokou vznešenost jeho ; prsa odutá ženská že radou svou kojil, a břicho těhotné, že plný byl dobré rady; noh ani rukou neměla proto, že k radě obojího potřeba není.« Kdož v tom vyobrazení Joviáše Ammon-ského nevidí?« —

Hostýn měl ale zase celou jinší podobu, totižto muže starého bra-datého v dlouhém oděvu na stolici sedícího,- an v pravé ruce místo žezla ratolest olivovou, v druhé pak ven vysazené malý domeček, na jehož kalenici laštovice seděla. Byl pak též špičatou korunou přikrytý. Kdož v této podobizně Římanův Joviáše hostinského (Jupiter hospitalis) nepozoruje?

Než ale řekne snad někdo: kterak se to stalo, že Středovský a jiní kronikáři před ním nic o tom spisu nevěděli, a kam se poděl ? Zdaliž se ještě někde vynachází? Na kteréžto všecky otázky zkrátka odpovídám, že nevím aniž také jej za neomylnou pravdu nevydávám, ačkoliv o tom dokonce pochybovati nemohu, že jej můj nebožlík otec skutečně viděl. Pročež nechať zde jen jako povídka položená pozůstane, snad po času zkoumatelé vlastenských příběhů na sled, kde by se vynacházela, přijdou. Škoda by zajistě byla, kdyby ji podobný osud, jak onen v báni Podleského kostelíčka náležený list krále Václava: Ad incolas circa albo-fanum sitos trefil, jenž pro nešetrnost bývalého kostelního hospodáře s mnohými ještě jinými památkami k stracení přišel.

Radgost tedy byl Joviáš radící a v ohledu jeho veselé slavnosti která mnoho dní trvala, také bůh radosti; což ale vlastně jeho ouřad jakž se někteří mylně o tom domnívají, nikoli nebyl, aniž také od Moravanů jako slunce ctěný, poněvadž Svantovít aneb Víti si a v, patrně tajemný význam slunce svou čtvernásobnou ke všem čtyřem úhlům světa obrácenou tvářností na sobě nesl.

Hlavní slavnost boha Radgostě díla se času lelního, když slunce na mjvyšší stupeň svého letního běhu vystoupilo, totižto na nejdelším ročním dni. Kteréhožto času sešlo se na Radošť nesčíslné množství poutníků ze všech okolních končin, kdež v onom rozkošném háji z obětovaných jemu tučných volů, telat a škopců svatý hod a tance při zvučné hudbě držány bývaly; při kterémžto hodování mnoho sudů vína, ne však cizozemského, nýbrž vlastenského ztráveno bylo.

Že pak Moravané již tehdáž vlastní vinice měli, patrné jest odtuď, že Svanlovítovi jakožto bohu všech zemských ourod jeho zlatý roh každoročně čerstvotlačeným vlastenským vínem naplňován byl. I kterak tedy mohl jistý náš kronikář do světa psáti, že Moravané velmi pozdě víno znáti a jej štípiti se naučili? Kterak, pravím, na újmu jejich cti a vážnosti o nich říci mohl, že hrubých mravů a nevědomci tupého rozumu byli, věda o tom, že kovy dobývati, jich rudy rozpouštěti, modly sobě z nich slévati znali, jimž také, a sice ne nějakým tintěrkám, nýbrž ober-ským z Korintské mědi ulitým sochám chrámy, a sice nádherně ozdobené stavěli, za hrubé nevědomce vyhlásiti mohl? Tací lidé, jakž nám je Herder maluje, a jimž všichni staří i noví kronikáři to svědectví dávají, že polní hospodářství a hostinskou ctnost tak velmi milovali, že