kdož by se z nich proti ní byl prohřešil, za nešlechetného pokládán byl, nemohli zajisté tak tupých a neotesaných mravů býti, jakž on je nám potupně vyznámkoval. Ukázal totižto, jak vroucně pravdu miloval a cti našich slavanských předkův si vážil.

Ale obraťme se již zase na Radošť a pozorujme, zdaliž po vyvrácení modlářstva nějací obyčejové pohanští na něm nepozůstali ? Ba ovšem, žel Bohu že pozůstali. Neb když svatí Crha a Strachota, apoštolově Moravští, obrátíce Moravany z pohanstva k samospasitelné víře křesťansko-katolické, onu oberskou potvornou modlu Radgostě vyvrátili, kdežto se ze způsoby jeho vnitřnosti světlem svatého evangelium osvícený lid o Šalbě jeho popů, jenž v něm sedávali, a přicházejícím k němu na poradu pohanům orakul vydávali, patrně přesvědčiv, ji v svaté vroucnosti své na místě roztloukli, chrám jeho zbořili a spálili a Bohu všemohoucímu, že je z té slepoty milostivě vyvésti ráčil, vděčné vzdávali díky. Na onom pak Radošté nejvyšším vrchu k věčné památce téhož nad pohanstvem zejskaného slavného vítězství poručil svatý Crha veliký kříž vystavěti, k němuž se každoročně první křesťané na den povýšení svatého kříže scházívali a svému Spasiteli za dar pravé víry s velkým plesáním vzdávali díky. Nad čímž ale onen pekelný škůdce, jenž zde jako Bůh prvé ctěn byl, náramně se zlobiv, pečoval o to, aby ona vroucná pobožnost křesťanů v pohanskou ohavnost některak změněna byla. I přivedl to po času k tomu, že na oné posvátné výsosti lid okolní o svatém Janu Křtiteli na vysoký Radošť ne k pobožnosti, nýbrž k šermířským kratochvílím, hanebným tancům, chlastání, kvasování a karbanům scházívalo. Kteréžto víc nežli pohanské neřády jak duchovenstvo tak i vrchnosti častokrát odtuď vypleniti se snažili s malým však prospěchem, poněvadž se sem nejen z okolí, nýbrž i z Slezska, Polska a Uher roztopášná čeládka scházívala, až konečně té ohavnosti následující truchlivý příběh, jejž nám Marian Ulman v druhém dílu své Kroniky Moravské vykládá, a kterýž zde uveden býti zasluhuje, učinil konec.

Na počátku minulého osmnáclého století sešlo se na Radosti o svatým Janě Křtiteli veliké množsiví lidu nejen z Rožnova a Hochwaldu, nýbrž i ze Slezska, 1'olska a Uher, jenž zde rozličnými roztopášnostmi a kratochvílemi skoro čtyry neděle ztrávili. I přihodilo se, že se zde při též příležitosti také jakýsi hajduk, muž pravé oberské podstaty najíti nechal. Tento prokázav se jak v pití tak tanci, jak v jídle tak i v jiné rozpustilosti mistrem, když k půtkám přišlo, tak postaviv se do prostřed tovaryšstva a podepřev hrdě své boky, dí k přistojícím pyšně jak onen Fili-štinský Goliát: »Kdož má z vás guráš pokusiti se se mnou o základ v půtce o porážku na zem?« Mnozí velicí a silní chlapi patříce na něj, oslejchali se s ním do boje vpustiti, ač veliká sázka na to vystavená byla; až konečně ozval se jeden na pohled mizerný a malý chlapík s čer-