nýtu a velkým obočím pohledu zdurného, díc k němu řka: >Nechej si svou chuť na zisk této znamenité sázky zajít; neb já ji sobě dobyti míním « Nad čímž se onen obr do srdečného smíchu dal a chopiv se toho malého Davida, mrštil ním na zem řka: »Lež, mním, že máš dosti!« Ten ale sebrav se, zaskočil mu nenadále z pozadu a vyšvihna se vzhůru, objal toho Goliáše oběma rukama tak silně, že se mu žádným namáháním vydříti nemohl a držel jej se spjatýma rukama tak dlouho, až ducha vypustiv, padl. Což když se stalo, zvolal: »Lež, vole, ty žádného více nebudeš k půtce pobízeti,* pak shrnuv vyhranou sázku, zmizel dřív než se přistojící od svého ohrožení probudili. Odkudž povstato mezi po-věrečným lidem to důmnění, že by onen škaredý chlapíček žádný jiný nežli sám lítý čert byl.

Na což brzy slal se od nejvyššího zemského řízení velmi přísný zákaz, aby oboje vrchnosti, již tálo hora náleží, na to bedlivě pozorovaly, aby se žádné podobné schůzky na ní nestaly a netrpěly. Což se iaké až ďosavád zachovává.

Ten tím jménem od Valachů nazvaný pověrečný nástroj není nic jiného nežli hromada skalnatých svalenin, jež příroda na stopě Radoště tím způsobem shrnula a spolu sestavila, že sice oko pozorovatele na sebe táhne, nikoli ale nějakou způsobu mlejna nepředstavuje. Ale což pověrečnost sobě všudy za strašlivé náměty nenatvoří? Lecijaký suchar představuje mu ve vzdálí nějaké strašidlo, a každý za ním šustící suchý list děsí jej, jak by ho v paty již pronásledovalo. Povídka, kteráž mezi zdejšími salašáky o tomž čertovém mlejně panuje, jest následující:

Před mnoha sty lety přišel prý do této končiny jakýsi mlynářský mladík, jenž sobě na onom místě mlejn vystavěl a nějaký čas s nemalým prospěchem zde svá řemeslo konal. Což oným dolejším mlynářům na Bečvě na škodu bylo, poněvadž on na svém mlejně dvakrát více v tomž času než oni namlel. I stalo prý se, že jej svým proklínáním pryč vypudili a svým zlořečením tak velmi zakleli, že jej čert za svůj příbytek pojal a žádný více na něm pro strašné noční bouření obstáti nemohl, a tak tedy až do času Švejdské vojny pustý pozůstal a vůbec od okolního lidu čertovým mlejnem nazván byl.

V čas ale oné pověstné války, v níž žádný palaš v koutě zrzavěti nezůstal, než ale mnohá ruka, jenž jej proti nepříteli užívala, ochroměla, a mnohá noha zdřevěněla, odkudž mnoho propuštěných a ochromělých vojáků sem a tam v kraji se loudalo a po žebrotě chodilo. I přihodilo se, že také jeden takový hrdina, jenž v boji proti Betlen Gaborovi o nohu přišel a s dřevěnou z Uher sem se přišprtal, k fojtovi do hospody na počerstvenou přišel, kdež právě několik baču pospolu sedělo a spolu s ním — byvše žádostiví něco o válečných příhodách sezvěděti — do řeči se dalo. On vykládaje jim o Turcích a Kurucích, jenž jako čerti