vyhlíželi a v ohledu jejich ukrutenství i líté ďábly převyšovali, prohlásil se, že se on nedíc žádného Kuruce, ale ani samého čerta nebojí. »Aj,« řekl jeden z přísedících ousměšně, »pane vojáku! Keď sa ani čerta nebojíte, kterak pak sa stalo, že vám Kuruc nohu prestrelil ?« Na což on odpověděl: »To žádný Kuruc ani Janičár nebyl v stavu na mně dokázati, nýbrž jen kula z děla, kteráž mne, když jsme na Mungač šturmo hnali, trefila. Takových kusů nezná ani čert dokázati, aby mu dělostřelec rohy neurazil. Slovem, věřte mně nebo ne, já se čerta nic nebojím; ba měl bych chuť do rvačky se s ním pustiti, kdybych jen o příležitosti věděl, kde bych se s ním sejíti mohl.* — »Na té by vám, pane, nechybilo, keď byste opravdu s ním sa zapásati chtěl,« řekl na to fojt. »Než ale radím vám, abyste sa radči od něho pilně vystříhal a jeho rohům nedovířal.« — »Aj, zkušený chlap v půtkách tak jako já, zná mu jich třebas takovou palicí jak táto má krkoškovitá jest, setřít.« — I řekl jeden z Valachů : »Když k tomu tak velkou chuť máte, tak vám ukážem to místo, kde on své sídlo má, a každé noci tak strašně, že až vlasy slyšícímu to nahoru se ježí, svou kúkol mele.« — >Tak tedy,* odvěce voják, »jest ten pán čertík mlynář? Tím lepší; ve mlejně nacházejí našinci obyčejně dobrou večeru a postel. Buďte tedy tak dobrý a ukažte mi ten čertův mlejn. Než ale vyprosím si od vás kus světla, abych ho mohl v obličeji vidět, a žejdlík kořalky do mé polní flaše, abych mu, bude-li zdvořilý a slušný chlap, mohl na zdraví připit; zde jsou peníze.« — »Aj, podržte jen své peníze a dajte sem svou flašu ; poněvadž do tak tuhého boje půjdete, tak vám ten žejdlík a ještě něco daruju, a ukážeteli se zejtra jako vítěz, tak ještě jeden na snídaní obdržíte.* — »Basta,* odpověděl invalita, »to mě zajisté nemine.* — »Nuže tedy, jestli sa lúbí,« řekl k němu Jura, »já vás až blízko k jeho peleši zavedu. Slunéčko již zachází, musíte sa trochu pryspíšit, abyste si dobrý prýbytek, drýv než sa spát uložíte, ohlédl a slušné místo k půlce vyšetryl.«

I vedl jej Jura tak daleko, až by tam, jak říkají Valaši, obuchem dohodil. Pak ukázav mu prstem na onen mlejn, chtěl se odporučiti, řka: »Ostříhej vás Bůh a rač vám k vítězství popřáti štěstí. Máteliž pak nějaké svatosti pry sobia, na něž sa spolehnout můžete, že k vám rarášek prýstupu nemá? — Podržte je pevně na svojím hrdle, aby vám ho nezkrátil, sice bude po vás veta!« — »Mám ovšem výborné,* odpověděl voják, kteréž mi již často v těch nejnebezpečnějších příhodách velmi výborně přispěly, totižto dobré svědomí a zmužilé srdce. Nelíbilo by se vám, Valášku, abyste mě až do mlejnice sprovodil a se očitě přesvědčil, zdaliž pán mlynář doma jest neb ne?* — »Aj,« odpověděl Jura, »chrafl mia Bůh, abych sa svévolně do nebezpečenství vpouštěl. Já držím na ono heslo, že onomu černému není co dovířat, jakž můj nebožtík říkával táta.* Což propověděv, žehnal se ochotně sv. křížem a pohledná na něj lítostným zřením, dí k němu řka: »Dobrou noc, a Pán Bůh buď s vámi.* Odcházeje, ohlédl se ještě několikráte nazpět a vida jej do mlejna vcházeti, dí sám u sebe: »Ráč Pán Bůh duši tvé milostiv býti, aby, jestli ti černý tvůj krk zakroutí, aspoň na tvoji duši žádného podílu neměl.«