Puditel čertův vstoupiv svou dřevěnou nohou do mlejnice, pozoroval hned, že zde mnohá léta již žádného obyvatele nebylo krom několik laštovie, kteréž právě na ten čas svá hnízda na tramě měly, v nichž také mláďátka cvrčela. I což on zaslechna, pravil sám u sebe : >Kde vy štěbetná zvířátka hnízdečka sobě děláváte, tam jistě pokoj panovati musí, a kdež ten panuje, není se co čerta obávati. Sedle jen v pokoji, m) se zde spolu velmi dobře srovnáme.* Což propověděv, vkročil dál do světnice, kdež krom jednoho špalku a lžíce na něm zerzavé tesačky zhola nic ani z mlynářského náčení ani z domácího nářadí nenalezl. I řekl sám u sebe: >Pán čert musí býti velmi špatný mlynář a mnohem ještě špatnější hospodář.* V jedné postranní komůrce, jenž kdysi za komnatu hospodářovi sloužila, nenalezl kromě velkého dubového, pólu již steřelého štola a širokého prázdného lože, žádného pohodlí; okénko s malými zašlými kolečky, z nichž také několik chybovalo, bylo hustými pavučinami takměř celé zastřeno. »Aj,« řekl on smetaje jich svou holí dolů, >takové zápony já zde nepotřebuji.* Poněvadž pak zde áobě přenocovati mínil, zhledná kdesi v koutě metlu, snažil se ji co nejlepěji vyčistiti. Což když se stalo, vevalil špalek do komnaty až k stolu a posadiv se na něj pravil: »To bude aspoň jak náleží pevná stolice, tak dobré neměl jsem častokrát ani v poli a musel jsem na čapce jak turecký žoldán na zemi sedě obědvat.« S tím takovým vyklizením, čistěním a pořádáním přešlo takměř půl druhé hodiny. Na což hned, poněvadž se již setmělo, za-křesav a zapáliv sirku, zažal a postavil svou svíci a svou polní plechovou flaši na stůl; pak vyňav z kabele krajíček chleba, kterýž ve faře Rožnovské dostal, počal s chutí večeřeti a z darované sobě pálenky pomalu čerpati, při kteréžto refekci. jakž z běhu hvězd posuzoval, jedenáctá již minula hodina. I vyňav svou dýmku, kterouž v Uhřích po jednom Turku (jemuž světlo života svou puškou zhasl) skořistoval, nacpal ji výborným uherským tabákem, kterýmž ještě za onoho času Valaši svobodný obchod vedli, a zapáliv jej na svíci, počal sobě z ní chutně po vojpnsku kouřiti. V tom zaslechne kohosi zponenáhla dveře od velké jizby otvírati, na což ihned rázným hlasem: >Wer da?« zavolal. >Dobrý přítel,« odpověděl, strče do komnaty hlavu jakýsi potvorně oděný pídimužík. »Když tomu tak,« řekl na to voják, »jen tedy sem blíže. Kdo je pán, a co zde tak pozdě chce?« Na což pídimuž odpoví: »Já jsem hospodář v tomto domu a přicházím mého vzácného hostě přivítati. Dvě stě let minulo již, co jsem zde žádného neměl cti viděti.* Na což řekl s ousměškem, patře na jeho stroj a malý po straně přivěšený kordíček: »Tak tedy pán Burian?« »K službám, pane hrdino !« Na což dal se invalida do srdeč ného smíchu a pravil k němu řka: »Já jsem vždycky o vás slýchával, pane čerte, že vy velmi strašně máte vyhlížeti, a sice rohatý a dlouho ocasatý, tak že se děti a staré babičky jen vašeho pouhého jména děsí; zde ale vidím, že vy dle nejnovší španihelskozemanské mody vystrojený dokonce ohrožný nejste.«— »Kdysi,« odpověděl pekelník, »byl ovšem náš čertický stroj jinač, a sice tak, jakž jste nadvrhnout ráčil. Poněvadž ale lidé, vidouce nás tak strašně malované, zdaleka před námi