příběhů, jak u příkladu Jiřík Středovský, domnívali se, že by Hostýn týž sám bůh byl s Radgostem, v čemž se sice nemejlí. Byl ovšem Joviáš, ne ale jako rady host, nýbrž jako zástupce hostinství (Jupiter hospitalis), kteroužto krásnou ctnost vlídnosti Moravané od prastarých časů velmi velice milovali a ctili. A tak srovnává se ovšem to důmnění, že bůh Hostýn od hostinství, ne ale od radosti nazván byl. Nezdáť se býti pravdozdejné, že by tak v blízku modlu stejného tajemného významu byli ctili; neb kdybychom ohled na hostinu brali, tak by i Vítislav, a sice v mnoho větším ohledu Hostýn slouti mohl, poněvadž k jeho cti a chvále hody neb hostiny slavené byly. Jak jeho modla vyhlížela, předložili jsme, vypravujíce o Radgosti, nějaký, ač jen důmnělý obraz. A zdaliž pak ten, jejž nám o Radgosti předložil Středovský, něco víc nežli jen důmnělá brázva jest? — Po uvedení křesťanstva do Moravy byl též i jeho chrám spolu i s hájem obořen, spálen i vypleněn, a tak stála táto hora až do r. 1242 holá. V tomto ale roce dle obecné povídky Marii Panně jakožto pomocnici křesťanů malá kaple dřevěná vystavěna byla, k čemuž následující příhoda příležitost dala.

Když Tataři roku 1241 popleníce Slezsko, do Moravy přitekli a Ho-lomouc oblehli, tak nepozůstalo od nich na tom, aby se všichni při onom hlavním městě byli pozadrželi, nýbrž celá hejna též ukrutné chámoviny samotám se po kraji plazila, a kamžkoliv přitekli, vše ohněm a mečem plenili; odkudž náramný strach všecky obyvatele předěsil, že všechno do vysokých hor své outočiště bralo a v nich se ukrývalo. A tak se stalo také, že se veliké množství lidu z Holešova, Kroměříže a jiných okolních míst na Hostýn uteklo a zde vůkol silnými zásekami ohradilo. Což když nepřátelé pozorovali, přitrhli u velkých houfích k též hoře, pokoušejíce se o to, aby je některak odtuď vypuditi mohli. Ku kterémužto cíli a konci horu, jakž dalece mohli, oblehli a hladem k tomu přinutiti chtěli, aby se poddali. Než ale na potravách nescházelo tak velmi obleženým křesťanům jako na vodě, poněvadž se tehdáž nikdež na té hoře žádného živého zřídla nevynacházelo. V té tak veliké soužlivé potřebě nevědouce, kam by se utéci a co počíti měli, padnouce všichni na kolena, k Bohu všemohoucímu s pláčem a s úpěním o pomoc volali, a Pannu Marii za její mocné orodování vroucně prosili. A hle, když ledvás svou modlitbu byli vykonali, tu se jim nenadále veliký pramen nad křišťál čistější vody uprostřed skály vyprejštil, je všechny a jejich hovada občerstvil a jejich důvěra a naději k Bohu posilnil. Pročež také o to horlivěji k Bohu a k milostné Matičce Kristově volali, aby je toho krve křesťanské žíznivého nepřítele zprostiti ráčil, neb právě tehdáž přivalilo se jich ještě sem po oné porážce, kterouž je Jaroslav z Šternberka u Holomouee tak slavně porazil, veliké množství, kteréž se na těchto ubohých obležencích pomstíti dychtilo. Bylo to veliké štěstí pro ně, že Tataři nejinač než jen na koních bojovati znali. Neosly-šela Matka milosrdenství jejich vroucného k sobě volání, nýbrž vyprosila jim u synáčka svého Ježíše Krista znamenitého zázračného vítězství s nebe. I strhlo se nad nimi strašné povětří, z něhož hrom tloukl a velcí kusové .ledu s oblohy dolů na ně padali, což je náramným strachem předěsílo,