ného rozdílu od hanácké a bečvářské. Sukně, zde kasanka sluje, jest barvy černé a stkvělohlazené, z tenkého hustofaltovaného plátna, něco málo lejtka zastírající. Přestěra neb zástěra, pasánka, jest při svátečním stroji obyčejně hedbávná, červeně pivoňkové barvy, punčochy černé, asi na dva lokte dlouhé a v množství faltů složené, jsou zvláště podivný stroj všech Valašek vesměs, kteréž jejich nohy tlusté a neohřápané působí. Střevíce mívají velkými lošněmi barvy červené přikryté.

Zimní stroj pozůstává u sprostých Valašek v dlouhém, červeným saflánem na krajích lemovaném bílém kožichu, kterýž ale bohaté vrchářky a fojtky z červeného atlasu kunami vyložený a zlatými portami lemovaný nosí, tak že mnohý takový kožuch na sto tolarů — jakž mi praveno bylo — stojí. Letního času nosí všecky Valašky ty tak nazvané kabátky, barvy buďto temnomodré neb také fialové s červenými špičatými výložky; aneb také chodí jen bez kabátka obrusem přikryté. Svobodné mají hlavy prosto-vlasé pentlí -barvy cinobrové, neb jakž ony ji jmenují červenohřebíčkové, svázané, a v lelík spletené; kteréhožto způsobu hlavy strojení žádná svobodná osoba, anaž svůj věneček panenský ztratila, nositi opovážiti se nesmí, sice by se počestné panny na ni obořily, a ji takovou pentli s velikou potupou ztrhly. Ženy ale nosí hlavu zvláštním způsobem zakoukle-nou, a sice bílou krásnými krajkami obšitou loktuší, kteréhožto způsobu i svobodné osoby času zimního užívají.

Valaši vesměs, na oko vzatí, jsou lidé tiší, střídmí, pracovití, pro-zřetedlní, opatrní, pobožní, věrní, k službám náchylní a takměř až příliš hostinští, jenž by poslední kus chleba svého, nemajíce nic jiného, hosti svému předložili; v čemž se praví a zdařilí potomci našich slavanských předků býti ukazují. Já sám přesvědčil jsem se jednou o té jejich ctnosti nenadálou náhodou až k srdečnému pohnutí, a sice v okolostojičnosti, kdež jsem docela cizí byl. Rozpravili Valach s kým, pozorně mu hledí do tváře, nemžiká sematam na strany, což pravý zřetel jest upřímnosti; neb lidé, kteříž upřímné srdce nemají, nemohou druhému stále patřiti do tváře, nýbrž hledí vždy jak liška na strany. Odpověď Valacha jest krátká, ale jadrná a přímá. On nevyblekne ledas co bez rozvažlivosti, nýbrž váží svá slova šetrně dřív, nežli je vynese. Což ale není znamení nedůvěřli-vosti, nýbrž opatrnosti. Jeli pak přede k někomu nedůvěřlivý, jest to k Němcovi; čehož ale příčina hledaná musí býti v tom, což Herder Němcům za zlé pokládá, vině je, že se často a těžce na národu slovanském prohřešili, a ještě až dosavád svou hrdostí, přísobností, zhrdáním a tupením našeho jazyka prohřešují, což Valachovi nanejvejš přichází odporné, když svůj vlastenský jazyk hyzditi a tupiti slyší. Je-liž tedy div, že tito jindy tiší, dobrotiví a hostinští lidé k tupitelům svého vlasten-ského jazyka nedůvěřliví jsou? — Co se jejich náboženství tkne, to se mnohým zdá býti přísné a pověrečné. Než ale, může-liž to pravému