katolíku za pověrečnost pokládáno býti, že se často a vroucně modlí, uložené od Církve posty přísně zachovává, často se křižuje a starý katolický obyčej v pozdravování zachovává? Že obrazy svého Spasitele a jeho blahoslavené panenské Rodičky u jiných Svatých Božích v uctivosti má? — To jen protestanti za pověrečnost držeti mohou. Co se ale jejich víry na čáry, příšery a strašidla tkne, toto se ovšem zapříti nenechá, že pravé jsou pověry. Zdaliž ale i nekatolíci mezi nimi až příliš v tom ohledu pověreéní nejsou? — Těm by se slušně říci mohlo, co Kristus k takovým nevěrníkům praví: » Kterak můžeš k bratru svému říci: Bratře! nech ať vyjmu mrvu z oka tvého, sám v oku svém břevna nevida ?« Hlavní příčina té jejich takové pověrečnosti na čáry a příšery, může mnoho jejich samotnému živobytí, a ta na skryté v zemi poklady jejich veliké chudobě přičtena býti. Jeden jejich nábožných před-sudkův záleží v tom, že se někteří z nich domnívají, že oni Betlehemští pastuškové, jenž se Pánu Ježiši v jeslích ležícímu klaněli, praví Valaši byli. Byliť ovšem Valaši, to jest ovčáci aneb pastýřové, nikoli ale z kmene slavanského, k němuž oni náleží, nýbrž Izraelité. Toto ale jakžkoliv chybné důmnění, jest příčina, že jejich Vánoční koledy pravé jsou, a sice né špatné posvátné Idylle aneb pastevky, z nichž některé mezi jejich národními písněmi předložíme.

Učině zde zmínku o koledě, namítá se nám příležitost čtenářům uvésti v známost obyčej koledování valaského, kterýž od starodávna až podnes ještě mezi nimi panuje.

O Vánocích vystrojí se mladí šuhaji v čistých, bílých košilech a nohavicích a postaví na hlavu husarky, ozbrojí ruky své obuškami, jakž obyčej jest Valachům na salaši. Jeden chlapec slouží jim za Anjela — Znali z nich některý gajdovat, jide s nimi na koledu, to jest obcházení dům od domu, kdežto se od nich divadelně Narození Boží tím způsobem představuje: Anjel nese malé jesličky, v nichž voskové děťátko složené leží, při němž po stranách malované podoby Matky Boží a svatého Jozefa, pak volek a osel se vynachází. Tento Betlémek — jakž jej jmenují — postavě Anjel na stole, odchýlí se něco na stranu. Valaši pak rozestřa na zemi své huňky, počínají jednu neb druhou koledu zpívati, při čemž Anjel v svém časi počne Gloria zpívati, což oni zaslechše jako předěšení povstávají, jemu se klaní a zaslechše novinu o Krista narození, spolu o to se radí, co mu asi za dary přinésti mají. Pak poklekna na kolena před jesličkami, novorozenému Vejvodovi svému se klaní. Konečně počne gajdoš gajdovati, oni pak zpívaje spolu, přes obušky přeskakují a způsob valaského tance křepčijou. Po skončené písni vinšují všem přítomným veselé Vánoce, za což jim každý rád buďto na penězích anebo moučném pečivu uděluje.

Poněvadž duchovní koleda, kteráž od starodávna v obyčeji byla, zapovězená jest, tak se nicméně přece v některých místech rechtor se svými zpěváky, kostelník a ještě někteří šuhaji, jenž hudati znají, na koledování vynakládají, aby tím způsobem svůj skrovný plat některak polepšiti mohli, což těmto po horách rozprstěným samotným obyvatelům