Když se den svadebního sňatku přiblížil, opatří sobě ženich několik mládenců, jenž se čistě vystrojí a bílími ručníkami přes pravé rameno na způsob vojenské šerpy opáší, a po poledni před určitým dnem buďto na koních vyjedou, neb také jen po pešku vyjdou, a požádané hostě na zej tří den k svadebnímu veselí zvou. Nevěsta pak pozve sobě z své strany tolikéž družek, co ženich mládenců, kteréž ji časně ráno vystrojí, a hlavu tím způsobem pentlami a rozmarýnem ozdobí, že podle regule tak řka, ani vláska viděti nelze. Ženich má jen sobě ještě v písmě zběhlého řečníka aneb starosvada, s kterýmž a se svými mládenci odebere se k nevěstě. Nejstarší mládenec zůstane ven před domem státi jako na stráži, aby se nezvaných diváků k též svadební slavnosti nepřimísilo. Druzí vejdou s ženichem a se starosvadem do síně; zatím ukryje se ochotně nevěsta v komůrce. I bývají tázáni od domácích: co jsou za lidé, odkud přichází, a co asi za jejich žádost jest? Na což řečník počne s velikou výmluvností vypravovati, že pan ženich pro svou nevěstu přichází. Na což když se mu od domácích předloží, že by ještě příliš mladý byl, počne starosvad o božském ustanovení manželstva vypravovati, že by člověku nedobře bylo samému pozůstati. A pak od Adama přichází řádně až k Eleaza-rovi, jenž od Abraháma vyslán byl, do Mezopotámie synu svému Izákovi nevěstu hledati. Což když onen na stráži stojící mládenec — neb také někdo jiný k tomu cíli a konci ustanovený — jenž všechno za dveřmi stoje poslouchá, zaslechl, vkročí do světnice a praví, že Eleazar dle svědectví Písma svatého nevěstě syna Pána svého dary na desíti velbloudech přinesl, a Rebeku, již za pravou jemu od Boha určenou nevěstu poznal, zlaté náušnice a náručnice daroval, namítaje, zdaliž i oni také žádané nevěstě podobné přinášejí dary? Na což řečník ženichův odpovídá, že ještě něco dražšího a vzácnějšího nad to přináší, totižto: věrné srdce a pravou lásku. Na což mezi starosvadem a příbuznými nevěsty žertovné povstávají hádky, při nichžby se zavdy i přísný mudrc srdečně zasmáti musel. Kteréžto hádky, když se skončily, představí se ženichovi nějaká stará plachtou přistřená babka na místo nevěsty, kteráž se ho chopí a jemu rostopášně- lahoditi počíná. Při tom vychvaluje se, že jest nejenom sličná, nýbrž i pobožná, pracovitá, zná dobře přísti, a jak velmi čisté plátno sobě již k svadbě nahospodařila, ukazujíc na plachtu, kteráž jest plná dír a škaredých uzlů. Ženich ale zvrhuje se jí, a mocně z její náručí se vydírá a nechce ji nikoli za svou nevěstu přijmouti, pravíc: že on své srdce nižádné staré bábě a škaredé robě nezaslíbil, jeho nevěsta že jest mladá a hezká. I tu ona počne jej plíznili a všelicos jemu vystrkovati, což tak dlouho trvá, až ji ženich nějakým penízem paštěku zacpe. Na což také hned nevěsta v svém svadebním stroji přivedena a jemu od družek s tou otázkou představena bývá: zdaliž táto tá pravá jest? Ano, ano! odpoví ženich, to jest ta pravá a nejmilejší choti života mého! Což propověděv, podá jí pravice a dá ji vroucné políbení. Na což předstoupí před své rodiče, a žádají od nich svatého požehnání; kteréž když jim uděleno bylo, kráčejí neb jedou k zdavkám do kostela. Na cestě, kdež jest nejužší, natrefí pentlami obvinutý přetažený provaz, při němž