6. Zpěv Českých Bratrů. Z Kancionálu, vyd. r. 1576.

že ich majó devět na živení. Paničky se nedali odbyť, aby si ho jenem vzali, že budó měť dobře zaplacený. A to diťátko vám bylo takoví pěkný a nastrojený. Ale stařenka o živé svět nechtěli a nechtěli a ani si ho nevzali. Paničky před očima im zmizeli a Možiška do smrti teho litovali. Co by z děcka bylo, dyby to bávali vzali! (Byl to maié, teprov narozené Ječmínek.)

Na markrabině sedlák oral a sel oves Uš to bylo hodně pozdě. Druhý ovse uš byli všecky zelený. Dyš roset (rozesel) semeno a opsíval (sel) kole krajů, přišel na konec jedné brázdy, druhó měl dodělávat A tam uviděl na válku (mezi) seděť pána v šedéch šatech a s kníškó v ruce. Dyš hospodář aš k němu dosel (došíti), dat mu pán »Pomáhé pámbu« a dal se s ním do řeči. Ptal se ho, co by si tak nevíc přál. Sedlák se zamyslil a za chňTu jaksi z nedůvěro prohodil: »Dyby můj oves byl tak zelené jak ostatních. Byl sem delší čas nemocné, atoš sem nemoht spíš zaseť a fčil mám strach, že z teho ovsa nic nebude.« Pán přestal mluvie, zahleděl se do knížek, chfííu držel ruku nad polem jako k požehnáno a zas hledět do knížek. Dyš se neměl k řeči, obrátil se hospodář opsívať ešče druhó brázdu. Ale to bylo překvapení: Co měl opsetý, uš se zelenalo. Ovsem uš třepal větr, třeba že ho mět ešče vláčiť. Ohlídl se po pánovi, ale teho nebylo. A oves byl zralé první mezi všeckema.

Jak žali stará Vaňková s nádenikama proso na markrabiné, neviděli