žádnýho kole sebe. Pole uš bylo hodně pooraný a skoro prázný. Prdolili (vykládali) o všeckým možným. Zabrósili (došli) ai na Ječmínka. A co tak vyprávějó, vizo (vidí) najedno před sebó pána v sedech šatech a ten im vyložil všecko, co bylo od počátku světa na tem míslě. V rukácb měl malý modlitební knížky. A za řeči najedno zmizel. A zas neviděli žádné nic.

Neboščék Vodička šli se dívat do poía na obilí. Šli markrabinó Spíš tam bávalo velice moc takóvýho chabaščí (chrastí) a liščí (lískových keřů). V prostředku cesty potkali velikýho pána. Vyptával se ich na všecko možný a dyš se ho ptali stařeček, co je zač a co tam chce. rozhrnul vrchní kabát a na prsách měl samí zlato a slříbro (křéže metály). Byl to cisař Jozef.

Bylo to jedno přede žňama, dyš obilí se uš kladlo. Načisto dobře bylo viděť, jak dvá chlapečci tancujó nad markrabinó, aš se stratili.

Dyš byli stařeček v Košicích (v Uhrách) četnikem, ptávali se ich tam páni: >Nevíte, vojáku, hde je tam mezi Bochořem a Lověšicama markrábská cesta?« Stařeček byli ž Cech (vesnice asi dvě hodiny od nás), atoš se o ňu (markrabinu) nihdá nestarali. A páni by velice rádi něco zvěděli, mosijó pré všecí Uhří na cestu moc platiť podle hlavy. Dyš byli stařeček na orlábě, přišli se skválně podívať na markrabinu do Bochořa. A viděli: cesta zarůstlá trávo a trním a pastéř tam pásl svině. Dyš přijeli zas do Uher a vykládali to tam a že v celým okolo nevědijó nic o inší (jiné) cestě, páni se velice zhrozili: Platijó na ňu uš dlóho velice moc a mohla byť uš saméma dukátama vysázená. — Dyš byl fčiléší (nynější) cisař pán v Přerově (kole osmdesátýho roku), přišla uherská komis podívať se na markrabinu. Dyš to Uhří viděli, neplatijó oté (od té) doby nic. A hde se poďévali (přicházeli) ty peníze? Dyť Uhry só tak veliký? Zmizeli se a néni ich.

Před mnoha a mnoha lety bejval náš kraj zarostlej takovým hlubokým, starým lesem. Tenkrát nebylo se možná tady tim lesem prodrat — nó silnice a cesty, to tenkrát nebejvalo; a tak ani lidská noha nidá tam nekročila. Těch čas žil v tom lese chudej sedlák se svou ženou. Měli jedinýho syna, Jána, silnýho a zdravýho hocha. A ten jen a jen bejt vojákem, o ničom jiným ani slyšet! Jednou tách' tudy kníže Soběslav, a že nebylo, kady jít, dělali si vojáci sami lesem průklest. Tak přišli až k tomu statku, a tady hnedky ten syn chtěl k vojanskejm. Šel k jejichmu tisícníkovi a prosil ho, aby ho vzal k vojanskejm. Ale ten ho nechtěl vzít. — »Máš eště rodiče?*

,Mám,' přej.

»Tak ať sem přídou a řeknou, že dovolujon, abych tě vzal.*