Von hnedky domu, a prosil a prosi], až došli k tomu tisícníkovi a řekli, že dovolujou, aby ho vzal.

Tak von se sebral a šel s nirna. Byl pěkné urostlej a dyš se ve válce vyznamenal, stal se panošem — tak to indavejc říkávali. Kníže ho měl rád, a že byl udatnej, stal se brzy Ján Šafářovie rytýřem. A co čert nechtěl! Kníže měl ceru a ta se tomu Jánovi moc a moc líbila. Ale její tatík mu jí nechtěl dát. — »Dyť,« přej, »nejsi ani rodilej šlechtica!<

A tudy si ty mladý usmyslili, že utečou. Ján vodešel naschvál z knížecí služby domu, sebral svoje podaný vojáky, a že počkají, až tady jeho nevěsta pojede. Skovali se do lesa při cestě a akorát! Jak tady jela, voni hrrr na ně a milou princeznu i s pokladama vzali; kočího svázali, do huby mu strčili roubík a vobrátili koně na Prahu a už se vo milýho kočího nestarali.

Jak se yo tom kníže dověděl, vzal ho velikej smutek a von si nedal ani fousy vosmykat ani vlasy vostřihat a usmyslil si, že bude svou cerou hledat a zloděje že náramně potrestá. Zatim ten Ján dojel se svou nevěstou až na todle bradlo tady v lese a založil tam novej hrad. Sak ho stavěli tři léta v jednom.

Tak abych nezapomněl! Soběslav se dal se svým vojskem tim průsekem vod Prahy sem na naší stranu. Jel přejtim vojskem a jak tak jedou, uslyšel z dálky zvonek. I jeli po hlase a přijeli k takovej malej dřevenej chaloupce. Tam žil starej poustevník. — »Co tu děláš nábožnej můži?« ptá se kníže.

»I slavím.« — »A komu slavíš ?« >Inu sobě slavím! Dyť bude zejtra Boží neděle. < — »Ty sobě slavíš? Vidíš, jase zrovna tak menuju. Já sem kníže Soběslav; na věčnou památku vystavím tu město a dám mu měno Soběslav.* A hnedky poručil, aby začali stavět.

A eště se vyptával dálejc. »Nevíš-li,« povídá, »vo ňákym novom hradě tady blízko?* ¦— »Vím,« přej; >asi tři hodiny votaď. Esli chceš, tak tě tam dovedu. < — A tak šli a šli až přišli k tomu hradu. Zrovna byl dostavenej. Kníže se dozvěděl, že tady je ta jeho cera v tej silnej věži zavřená. — A tejko se mu nechtělo jim hraď pobořit a je zabít a tak poručil svýmu křiklounovi, aby tam troubou křik, že jim vodpouští, aby spustili most (tenkrát byly všecko mosty padací na řetězích). A voni ho pustili do hradu a von jim vodpustil a dal jim požehnání. Tejko se teprve vzali.