Než zastihnuv zde přece ještě píseň i tanec »do kolečka* živý a vniknuv do jeho ducha, pokusím se nastíniti jeho vznik i charakter.

Hornatý kraj chodský sám sebou odůvodňuje velikou chudobu svého obyvatelstva. Blíže hranic, kde jsou lesy. dává hlavně živobytí úmorná práce dřevorubecká. Více do kraje jsou pole ještě tak špatná, že úroda jejich i při velikém namáhání, se vzděláváním jich spojeném, není valná. Ženy i děti od malička mají podíl na této těžké práci. Tam, kde sklon neb jiná obtíž polohy zabraňuje užívání dobytka, zapřahovali se lidé do pluhu, a sousedé si na to »půjčovali« ženy a dcery (Špillarův obraz »0rání«). Děti chodily do školy nejspíše lak v zimě; v létě pásly, a jak jen poněkud odrostly, pomáhaly doma při hospodářství v pracích, které jsou i pro dospělého dosti namáhavé. Stařeny i starci, výminkáři, pracují až do let neuvěřitelně pozdních: starci osmdesátiletí pomáhají ještě synovi, >aby se neřeklo, že jsou darmochlebi*. Tak jeví se život chodského člověka jako neustálé a úmorné dření — od dětství až do hrobu.

Podivnou sice pro nás, které unaví každá větší námaha tělesná a nutí odpočívati, než psychologicky vysvětlitelnou u tohoto lidu, otužilého a zvyklého stálé práci, jest snaha, kdykoli naskytuje se možnost toho, shoditi se sebe na chvíli toto břemeno a oddati se veselí, zábavě, tanci. Snad nikde v Čechách se tak náruživě nelopotí a zároveň tak náruživě netančí. Tanec je tu jakýmsi kontrastem únavným starostem života, příležitostí, kdy pustí se uzda všem citům, vášním a náruživostem, zvláštní ta rozkoš z volných, nespoutaných pohybů těla a modulací hlasu. »Do kolečka* je právě takovým vyvrcholením tance, překypujících pohybů a prudkého víření. V tom smyslu možno říci, že jest to ideál toho, čím má býti tanec, tanec totiž pro pohyb a ne tanec pro podívanou. U každého národa naskytuje se takovéto vyvrcholení tance, zvláště dokud aneb pokud jest zcela prostý. Připomínám jen tanec »Zbojnická« na Slovensku, originál světoznámého »maďarského« čardáše, lidové tance italské, španělské, konečné náboženské a válečné tance u nevzdělaných národů a kmenů. Jako proslulý typ druhého směru v tanci, jaksi choreografického, možno uvésti na př. menuett. I tento směr zastoupen jest hojnou měrou v lidovém tanci českém. Zajímavo jest, co shledal jsem při topografickém studiu našich tanců: pravá vlast těchto tanců (část jich sloučena jest v »Besedu«) jsou severnější oblasti Cech; nejzazší jih (Třeboňsko, Budějovicko, Chodsko) zná jich jen málo, za to ale vesměs velmi dobře tanec »do kola*. Na Chodsku samém těchto tanců (jak říkáme řadových) našel jsem jen nepatrně i u nejstarších pamětníků.

Budu tedy mluviti valnou měrou za celý český jih při líčení vývoje tohoto tanečního typu. Pochopitelně ovšem přidržím se Chodska, kde nalezl jsem tanec >do kolečka* ještě živý a kde měl jsem příležitost studovati jeho charakteristické známky přímo, ne jen ze vzpomínek starých pamětníků.

Kde a kdy se na Chodsku tančí? Všude, a jakmile jen poněkud to dovolí možnost, zanechati práce, která nespěchá a jež se může dohoniti. »Jako děti,« vypravovala mi chodská stařena, >nechodily jsme v létě do