školy; to jsme pásly a na pastvě jen pořád zpívaly a tancovaly.* Podobně na přástkáeh, které až dosud žijí v chodských vesnicích. Denně mimo sobotu a neděli scházívají se v zimě děvčata s kolovraty do některého statku, každý týden do jiného, tam, kde mají buď dcerku nebo děvku (děvečku; zcela bez hanlivého významu). V sednici sesednou se za sebou do kruhu kolem lucerny a předou zpívajíce. Obyčejně bývají to písně delší, epické neb i lyrické, časem ovšem též — pro rozveselení — některé taneční. K deváté hodině přijdou obyčejně chlapci, a tu je brzo veta po práci. Která si nepospíšila, nenapřede již mnoho. Stačí zpěv neb harmonika (třeba ústní) aneb,, jak dříve vesměs bývalo, potulný nějaký dudák, pískač (klarinetista) nebo houdek (houslista). Jako čarovným proutkem zmizí kolovraty do koutů, a již započne taneční rej. Při svatbách, kde »muzika«, jsou-li jen poněkud svatebčané bohatší, jest pravidelná, tančí se pořád: V sednici, na návsi, po cestě, ba i na náměstí před kostelem v Domažlicích, ač toto v poslední době již řidčeji.

Vrcholem tance jest ovšem hospoda a »muzika«. Při chudých poměrech, jak vylíčeno, jest událostí pro celou vesnici, a nejenom pro ni, ale i pro několik okolních. Přes hodinu cesty běží na ni po veškeré práci doma — tlupy chlapců a děvčat v zimě a sněhu. Přede dveřmi zují dřeváky, vyklepou sníh — a za chvíli již jsou v kole, aby k ránu zase spěchali nazpět, přímo do práce. Vyberou se do hospody i místní panímámy a sedláci, krátce nahrne se tam kde kdo, nepočítaje děti, jež přiběhnuvše »na čuminy* obklopují hospodu, zvědavě nakukujíce do vnitř zapocenými okny. A hospody jsou tak malé! Ani potuchy po nějakém »tanečním sále*. O nic větší nejsou než sednice ve statcích; vždyť všední den jsou prázdny a v neděli jen málo navštíveny v tomto chudém a spořivém kraji. Hostinský musí být zároveň sedlákem: hospoda by ho neuživila.

Představme si tento nával v sednici hospodské, do které, zdá se nám, již ani víc lidí vejíti se nemůže ; několik lavic podél stěn plných panímám (sedláci sedí obyčejně v kuchyni), chumel chlapců bez kabátů (ale v kloboucích!) a děvčat s naškrobenými »rukávci« — a do toho zakvikne skočná píseň dud aneb selského »orchestru« (dudy, klarinet, housle). Chlapci zavýskají, »zatupají«, zazpívají, chopí svá děvčata kol pasu a zatočí se s nimi v náruživé touze, jež suggestivně uchvacuje všechny mladé v. tom oparu jásajících a vířících melodií, jiskřících se zraků a rozpálených tváří: točiti a točiti až do únavy.

Točiti — více nemohou; točit na jednom místě a stále. A tak točí se to v celé sednici, tak jako kolečka v hodinkách, vedle sebe, jenže ovšem mnohem rychleji! Nedostatek místa nedovoluje pohyb postupný, jak u nás všeobecně jest zvykem. Teprve v době přítomné ujal se náš způsob tančení, charakteristicky zvaný »vokolo«, poněvadž při něm zároveň s otáčením postupuje se v kruhu okolo středu světnice. Ovšem že tempo tu je příznačně zvolněné proti tempu »do kolečka* a přes to pro množství párů tančení nesmírně obtížné, spojené se stálými úrazy v právo, v levo. Na to ovšem selští chlapci a děvčata nejsou