a ta mladá zezolka otevře paščeko, jak pasf, mochárek posti mocho a odleti; kukačka jo sblafne, jako nic, debe béla drohá zas. A dež tito pěstovateli to mladó zezolko veževijó, tož ona jak si trófá svy ževobeti sama zastat, tak teho staryho pěstovatele zubne a sežere. Někde se také stává, dež ještě nemůže svy ževobeti ohájet, že mrcha zhene. Zezolke bávají obečejně někde v břeho neb ve zmole pod břehem, ale třeba e v nalámaným kameňó — v kubiko, e v dochove střeše v kalenice. Zezolka je toze fortelné fták. Véca pěstónovi vehodi zubákem z hnízda, a přetoči se zadečkem a snese do něho svy, a tak ho dlóho honi, až ftáček na něm sedět mosi.

Sojke majó krásny pirečka modrónky, zeleny e troško krvavý. Sojka křeči: ťá-ťá-ťá-ťá! Sojka je toze srnatá. Ta se es kraholcem dá do bitke, a kraholec ji nic neoděla, Mivává čtere neb pět mladéeh, a ževa je přes celo zemo z doba — žalodem. Ona je levirnikom mnoho dobrá, poněváč naskovává ten nelepši žalod, a pak z něho rostó mladý dóbke.

Straka ta je také takové čtverák, ta snášivá do hnizda na borovice neb na smrko pět, névic sedm vajíček. Je strakatá pod krkem — má černó kapko, ocas hrske dlóhé a křeči: ragata, ragata, ragata! Straka, dež jo vebere, ovekne v jizbi s člověkem a pokošitel v domě ten névěči je. Také krade zlaty a stříbrný věcé.

Strnadi só žloti a nad ocasem majó krvavý pírka. V země se drží o sedláka a v lité v lese. Dež se po hromicich otepli, veleti na vršek na hroško a zlobí sedláka: Polub mě sedláče v řiť! Anebo: Sedláče, sedláče, sláma tě z bota trčí!

Slavíce, ale ti zpivajó. jak dež na flašinet hrá. Slavíček ten obeěej má, že po dvanásté hodině v noce jož zpivá. To je Boho némiléši fták; ten mívá mladý v lese, ale v ehládko, kde slonce nesviti, a krmi je červama nebo molama.

Pak só špacce, těch je moc e doma v zehradách, a só ožetečni ftáce. Špaček má hlasu s padesát a krásně zpivá jak na šalamaj.

Trpělka se zdržoje na hrobe meze nebo pasoňko nebo na dědině. Dež jo oči, naoči jo dobře zpivat. Ta je to v země v lítě. Má drdolko jak kobhón.*)

V lese só kosi černi jak ohel a majó zloté zubák a zloty nohe. Ten zpivá výborně a má oherské jazek: kyjaforduly-kyjaforduly-kykyký-kýkyký-kýk! Dež někdo de, tož sposti: ťuk-ťuk-ťuk! Temo mladý koná ani leška nesežere. Ten je tak chetré, dež nepřítel proti němo ďe, tož on oleti velké kos od mladéch a lehne na zem a zvihne křidla. Leška mesli, že je mrtvé, běží si pro něho, a jak k němu přeběhne, kos oděla: ťuk-ťuk-ťuk, a oleti zas dál, a dělá zas takovó, až odvede leško hodně daleko od mladéch, tož veleti vesoko na strom a vesele si zazpivá a leška otře šňopák. Proto se říká: to je kos!

Drozdi ti sedijó na vesokym stromě a mladý majó nízko. Hnizďátko má pěkně vemazany a výborně v lese zpivá.