3. Slovenská košile mužská, červeně vyšívaná stehem vrkůčkovým. Museum král. Ceskélw

venský. Způsob styhsace karafiátového motivu — lidový název : hrebič-kového květu (viz vyobr. č. 2.) — jak jest z copánkové techniky vyvozen se svými tvrdými, říznými obrysy a širokými plochami, vysvitá zřejmě a názorně z této vybrané ukázky.

V dalším líčení studie dočítáme se rozborů esthetické hodnoty krojových součástí lidových. Paní Tyršova odvolává se při tom zvláště na směrodatný a důmyslný článek prof. J. Kouly v Českém Lidu uveřejněný. Vyšívání co ozdoba šatu souvisí úzce s jeho střihem. V primitivních periodách a u primitivních kmenů vyšívaná ozdoba přímo a bezděky vychází ze struktury oděvu, jsouc takto zároveň technicky i dekoračně motivována. Čím méně na šatu jest sešíváno, z částí různě sestřižených, čím jest řasnatější a volnější, tím méně se jeví potřeba a nutnost vyšívání. Volná draperie zná jen lem ; z částí sešívaný oděv přináší s sebou akcentování švu za motiv výzdobný ; přiléhavější oděv, sestávající z částí tvarům těla odpovídajících, dožaduje se okrasy plochy. Ornamentální vyznačování švu naskytuje se tam, kde látka podél je sešita, a tam, kde jednotlivé kusy dle potřeby tvaru těla sestřižené se stýkají. Dle toho, z jaké látky oděv jest šit, a ovšem též dle záliby dobové, ornamentace jest provedena prošíváním vytažených nití v způsobe vložky neb vyšitím vzoru po obou stranách švu. Prolamovaný šev jest přirozenou ozdobou plátna. Rozeznáváme jej na rubáších a volných hávech na starých náhrobcích z XI. a XII. stol., nalezneme jej ještě na obrázku vypodobujícím Benátčanku z doby Pavla Veronesského, jak si suší na terasse domu