Konopická.

V krajině šumavské pěstuje se mnoho lnu. Nyní mnohde upadá lnářství, ovšem že ke škodě rolníků, ale jinde posud len jest zdrojem dosti slušných příjmů. Tak i u nás na Vyškovicku u Vimperka.

Když len vydrhnou, t. j. zbaví hlaviček, suší jej — vkonopici (jinde také nazvané pazdernou). Jest to stavení za vsí; jest v něm pec, po délce tyčky, na které staví se otýpky lnu, když se v peci zatopilo hojně dřívím. Takto len se suší, na tyčkách, teplem šířícím se z pece (na způsob pekárny). Před konopicí se na to mědluje neboli tře. V ko-nopici pracuje se mnoho dní, neboť usuší-li a vymědlují len z jednoho statku, dodá jim druhý práci, třetí a t. d., až len z celé vesnice je zpracovaný. Z každého statku vyšlou mědličku i dvě také — obyčejem děvčata svobodná. Mědlují ovšem také »baby«, ale těch je málo.

Komu se suší a mědluje len, u toho se večer děvčata sejdou, když byly zatopily v peci a rozestavily len na tyčkách, aby jim do rána uschl. Přijdou později poněkud, neboť v konopici pomáhají jim, sotva soumrak nastal — chasníci. Tu jest více povídání, smíchu a zpívání a práce nejde tuze od rukou! Asi k desáté hodině obyčejně vrací se do statku, z kteréhož mají len »v parádě*, aby tam přespaly. Vstávajíf ráno časně, často i ve tři hodiny ; snídani jim musí dáti selka toho statku. Lehají večer se zpěvem na rtech, se zpěvem ráno se vzbouzejí, zpívajíce, jdou do konopice. Vůbec tyto dny jsou pro ně hodně veselé. Do práce se jim nesmí nikdo plést, samy všemu rozumějí. Z konopice hned časně z rána ozývá se křik, zpěv a nejvíce smíchu. Rozléhá se spící vesnicí, konopice září, stavení jako oblité září, ohněm. Máť konopice okna, ale