Karel Jugl o parádě ženské r. 1745.

Vbibliothece Musea království Českého chová se zajímavý rukopis, ' veřejnosti české posud neznámý. Upozornil na jeho obsah (o židech, jejich pověrách, obyčejích, obřadech a slavnostech) p. Dr. V. Éezníček v Čas. Č. Musea 1906, č. 2. Z rukopisu tohoto vybíráme ukázku, jak brojil K. Jugl proti nádheře krojové u žen souvěkých. Zapsal v rozhorlení bezděky důležité módní názvy tehdejší, z nichž patrno, že převládala móda donášená i s názvoslovím ze sousedstva, z Němec.

Na 1. 36 a: >. . . byť se pobožně pomodliti chtěl, nemůže pro takovou vystrojenou modlu, která všelijakejch barev šaty na sobě zavěšené má a s nima nejinač, než jako sojka svým peřím se honosí a sem tam jako větrník sebou se votáčí . . .<

Na 1. 147 b-149: >. . . nynější ženy v pejše následují těch slarejch a nešlechetnejch židovek. Předhazuje jim prorok okrasu střevíc ; to očima vidíme, jaké všeliké barvy šaty s kvítím vyšité těchto let ty vypracované sojky nenosejí. Vyčítal prorok jim zápony a čepečky; takové s pohoršením na ženách nynějších vidíme, které své hlavy krejti mají podle poručení sv. Pavla, ony pak všeliké šinkuranské uši, netopejrove křídla, laštovčí hnízda na hlavách nosejí, myslíce sobě ty bláznice, že jim to krásy přidává a samy svou od Boha sobě danou krásu hyzdšjí, jsouce víceji podobny k bůžkům, čertům lesním, které pohani Faunos, Safyros, Neptunoi a taky meluziny nazývali. Pravějí oni, že se strojit musejí, aby se mužům zalíbily. Žena se má a musí líbit muži, třebas jakoukoliv nemocí od Boha snížena byla, tak jak jí slíbil při oltáři, nechce-li svou du=i k strátě věčné přivéct. Mnohá se strojí a dáleji řemen postačit nemůže, dluhů ze všech stran se víceji nachází, nežli bab v špitále . . .

Vyhrožoval taky prorok Isaiáš, že ženy jerusalemské za to, že sobě kadeřily své vlasy, budou míti lisiny, totiž holé hlavy. Ach kýž to nebeský Pán na ty ženy s vlasama kadeřavejma, oštucovanýma dopustit ráčil, aby jim ty nádherné palice oblezly, nebo žena sobě nemá střihat vlasů, ty jsou okrasa její, jak Písma svatá povídají, a Stvořitel svatý jisté s krásnýma vlasy naši první matku stvořiti ráčil. Nyní — nač hanba pohlídnout —¦ mnohá stará, s vyžralama zuby baba, která když své ústa otevře, svejma vyžralejma zuby, jak by někdo do komínu pivovarského hleděl, vyhlíží, předce takovej starej blázen (nebo ten platí za dvanácte mladejch) vlasy kadeřené, klíštkami připálené míti musí.

Vím já, že tomu psaní vysmívati se budete, vedle vašeho rozmanitého spůsobu. Přijde ale hodina, že s těma oštucovanýma vlasy z toho světa jíti musíte a ležeti budete mezi třemi z hřebíky zbitejma prkny, z té vaší krásné, spanilé, sličné rozmanité hubičky (tak se přej jmenovat mají, podle policie) .... rovně jako ze sedlské, která cvidu plátěnou, mezulánovou, aspoň spravedlivou prací nabytou sobě zjednala;