listů pupavy bílé, krášlící písčité, výslunné stráně mladoboleslavské; na Poděbradsku není tohoto ornamentu, místo něho však objevuje se úzký list celistvých okrajů, připomínající listy rákosu, puškvorce, větrem zprohýbané.

Výšivky, které se na Poděbradsku dochovaly, provedeny jsou na plochách bílého plátna z příze domácí, nebo na jemnějších látkách kupovaných, a to buď červeně (někdy černě) bavlnkou nebo hedvábím, buď bíle, nebo konečně zlatem.

K obleku svátečnímu ženskému především náležela bílá »košilka« neboli >tílko«, také »tenčice« jmenovaná, z jemné látky, krátká jen k pasu, s » rozparkem« na prsou. U krku byla mírně vystřižena a do obloučků zřasena, celkem bez ozdoby. Zdobeny byly jen rukávy, široce vyduté, odtud také »dudy< nazvané. Na nich někdy byla vyšita uprostřed kytice bílá, vždy však od zřasení nad loktem splývaly buď krajky, nebo pruh více méně vyšitý (»krejzlík<). Tato košilka sváteční oblékala se vždy přes obyčejnou košili všední z hrubšího domácího plátna bíleného, rukávů mírně vydutých bez ozdob, jen tkanicí zdrhnutých. K »tílku< byl přišit v pasu »spodek< nebo >podolek« režný. Že košile sváteční oblékaly přes všední, toho příčinou byl stud, aby tenkou košilkou »tělo nekoukalo^, a též šetrnost, aby spodní košile zachycovala pot a uchránila svrchní tílko od zašpinění. Bývalyť pečlivé hospodyně pamětlivy přísloví: >Častá pírka — jistá dírka«, a co nejvíce šetřily jemných látek kupovaných, jichž bytelnosti mnoho nedůvěřovaly, i kusů barevně vyšívaných. Právaly nejenom košilky, ale i fěrtochy, zahálky a sukně sváteční bílé z pravidla jen jednou do roka, a to před velikonocemi. Tu pak z obcí,, kde nebylo čisté vody proudící, nelenovaly si dojíti i několik hodin cesty k proudu vodnímu, aby v něm poklady své čistě vypraly. Vypraných a vyžehlených šatů šetřily úzkostlivě, po každém obléknutí znova pečlivě složené ukládaly do truhel, jichž dno dříve vyložily starší látkou, a prádlo složené svrchu opět přikrývaly, aby se nezaprášilo.

Přes košilku oblékaly »šněrovačku< (»lajblík«) vlněnou nebo hedvábnou, za stará o širokých, vysokých zádech, na prsou o dílech sestřižených, že jen v pasu špičkami se dotýkaly. Mezeru sestřižením vznikající doplňoval >punt«, tuhý klín z téže látky jako šněrovačka, přes nějž se šněrovalo za veliké, ozdobné háčky, přišité na pokraji obou stran šně-rovačky.

>Šněrování« bylo rozličné. Bohaté mívaly k tomu několik loket tenkých řetízků zlatých nebo stříbrných, chudší měly úzké stuhy barevné. Pozdější šněrovačky nižší a skrovnějších rozměrů dosahovaly na prsou až k sobě a šněrovány byly uprostřed tkanicí do dírek obšitých; přes šněrování přepínána byla u výkroje šněrovačky zlatá nebo stříbrná porta tu širší, tu užší.

Starší šněrovačky (s puntem) bývaly brokátové neb i z jiného hedvábí a látek vlněných, většinou květovaných; ozdob mimo šněrování nemívaly. Šněrovačky mladší, na něž brána látka jednobarevná, byly zdobeny buď >metličkami« t. j. stonky s drobnými kvítky, a lístky, lehkým