spodáři za pěkný dárek.« Podotýká se, že v sborníku »Český Lid< II. 1893 na str. 114—121 jest uvedena celá řada případných veršů. Když chce »v^volávac«, aby trubač troubil, volá: >Hýle, Hýle, zatrub, trubači, této chvíle, ať se nám čas ukrátí na čtyři míle; nebudeš-li troubiti, budem tě za vlasy tahati.«

Když průvod obejel všechna stavení, dá se na pochod na volné prostranství za ves, odtud z ustanoveného pořadatelem místa rozjede se klusem k hospodě; který z jezdců jest nejdříve u hospody, stane se králem pro příští rok. (Předjíždění toto však se v pozdější době nepovoluje, poněvadž by mohlo státi se při něm neštěstí.)

Zakončení tohoto lidového zvyku odbývá se v hostinci taneční zábavou, při které pořadatelstvo stará se o různé příjmy, které pak slouží k uhrazení výloh. Peníze vybrané »sběrači« odvedou se učélu, ke kterému se lidová tato hra pořádá.

Dobrá matka moje Tereza (f r. 1886) z rodu Konečných — byla dcerou Arnošta, panského hospodáře ovčáckého ve velkostatcích knížete z Arenberku v Pačlavicícb. Rodina Konečných živila se — pokud známo — až do roku 1860 minulého století panským ovčářením. Známo je, že ovčáci a jmenovitě hospodáři ovčáčtí se současně zabývali >léka-řením«, že rody ovčáků dochovaly nám různé pověsti, pohádky, písně, pořekadla, ^lékařské recepty*, pověry, pranostiky atd. Tak i v rodině mé matky se zachovaly různé pověsti, báje, písně, ale dochovala se také malá, švabachem psaná knížka o 28 stranách, obsahující >zaklínači modlitby a zaříkání«.

Knížka je nyní mým vlastnictvím a obdržel jsem ji darem po smrti (f r. 1892) mé stařenky Františky Konečné — na Pačlavsku chvalně známé >Staré ovčáčky z Pačlavic*, kteráž ji uctivě uschovanou měla a sobě jí vážila: bylať vzácnou pozůstalostí po jejím muži, pověstí dobrého rádce a pomocníka v různých lidských a zvířecích nemocech v kraji tom chvalně známém, po mém stařečkovi Arnoštovi. Kromě knížky, o níž mluvím, zanechal také jiné — psané knížky, obsahující různé návody na hojení nemocí a ran-. Mnoho vzal sebou do hrobu, jak mi stařenka vyprávěla.

Moje stařenka, požívajíc — jsouc vdovou od 5. června 1860 — panské pense »deputátu< velkostatku Pačlavského, těšila se veliké oblibě a vážnosti v celém okolí své domoviny, ba viděl jsem, že mnozí k ní s jakousi bázní, neřku-li strachem, pohlíželi: pomáhala lidem v nemocech těžkých — se zdarem, pomáhala i dobytku, byla hledanou — z daleka a přece se jí — báli. Zadumal jsem se často nad tím v dobách svých let