náleželo mládkovi mimo hlídky (obsluhy) a napravování všech složení ve mlýně vyssátou krupici větráním pro krám (t. j. k prodeji) upraviti. To dělo se dmychaěemz=vějířem= nástrojem na způsob široké lopaty s krátkou rukojetí z husích brků upraveným, jehož volným, odměřeným pohybováním za současného přehazování krupice lopatou dřevěnou, buď na 1 o k t u š i (plachtě) na podlaze mlýnice rozprostřené, nebo v s t r o j n i c i (dlouhé, vysoké truhle ku kropení pšenice) vysypané. Mimo tento způsob čištění byla potom ještě krupice stáčena zručným kroužením síta, tak že otrubce z krupice na prostředku sýta se sháněly, načež ze síta odsejpány. V Němcích krupici průvanem otevřených oken neb dveří mlýnice čistívali.

Mletí krupice na mouku staří mlynáři neznali. Melivo netříděno — na krušák, krupici a mouku —- nýbrž jen mouka vysévána, a jako u mletí žita melivo sešlé z koše obraceno 8-9 krát, až z meliva zbyla jen holá otruba. Mouka z 3. a 4. sejití meliva z koše tvořila t. z v. běl, z 2., 5. a 6. sejití pod běl, a z 1., 7. a 8. sejití kruchovou čili ěernou = kruchovkou k pečení krušinek čili bandorů.

Vynalezením hasačerta (pytlování) asi okolo r. 1477 a záhy po něm i žejbrování a krupičníku (mlýnku na větrání krupice) nastalo nové období ve výkonu při mletí obilí. Dle listiny dovolací mlynářů Pražských r. 1652 k obci Pražské seznáváme, že z fůry obilí, t. j. 20 korců dělány z celého zásypu toho jen 2 korce běli, ale ještě ne z každé pšenice. Dělala-li se běl o 2 korcích, nemohla se již krupice udělati; a opačně, dělala-li se krupice, neměl mlynář z čeho běl vyrobiti, ježto jádro (krupice) bylo z meliva vyňato. Nebyla-li krupice požadována, vyrobeno bylo ze zásypu řemeslnického o 20 korcích : první běle (krupičné) 2 korce, druhé mouky žemličkové 14 korců, třetí mouky otrubové 2 korce, čtvrté mouky zadní (kruchové) 2 korce, otrubu drobnějších (z krupic) 4 korce ahašpanu 2 korce. Následkem zařízení žejbrovacího shledáváme již o jeden druh mouky i nový druh otrubu hrubých — hašpanu — více.

Výroba krupice pšeničné byla již v pradávných dobách našim předkům známa.

Příhanou »k r á 1 Kaše* obmyšlen byl slabý a nestatečný král český Jindřich z Korutan (roku 1307) neblahé paměti, o němž Dalimil praví: »že kněžsky se u stolu jmieše, za obyčaj kasu vřieše, to pro lékařství činieše, že mdlého života bieše.« »Sladkou kaši« vařenou v sladkém pivě neboli v břečce, oslazenou medem a maštěnou makovým olejem, vrchnost v Jindřichově Hradci rozdávati kázala od pradávných dob, zvláště ale po r. 1362 na paměť »bílé paní« ve výroční den jejího úmrtí chudině až do časů císaře Josefa II.

Výroba krupice výše uvedeným způsobem děla se až do počátku minulého století, kdy počíná nová epocha a reformace mlynářství v Cechách zavedením tak řečeného vysokého mletí (t. j. mletí a čištění krupic na nebývalou běl), dlouhá řada vynálezů krupicníeh a jiných, obilí čisticích, i nových mlecích, válcových strojů a různého pomocného