místě, zítra se octnou v druhém, co pekou neb vaří a v jaké váze, to že se tak při nich, jako při těch, kteříž v kotcích sedí, neděje. Ale často se mejlí a přehlídnou, pročež také jisté na ně pokuty ukládají. Na důvod takové pokuty těch pekařů, teď sem figuru dal přiložiti: kteréžto když chléb malý pekou, mezi dvě prkna krk jejich dají, co do nějaké klády, a nakladouc toho nevážného od něho napečeného chleba, vodí je po městě, a klinkají zvoncemi na řetízkách visutými, aby to všem po ulicích po-vědomo bylo, jak příležitě viděti se může. (Vyobr. č. 3. na str. 441.)

Na str. 315—7 vykládá o knězích tureckých: Mahomet nemeškal svých praktyk, darův, slibů v, čárův a jiných zlých prostředkův užívati, až ten lid ponukl, že jej za svého vůdci vystavili a přijali a jeho původem okolní země: jako Sirií, Palestýn, Arábii, sobě podmaňovali, tak že jim císař ani potomci jeho, odolati nemohli: a tak vždy pomalu se sílivše a rostouce, naposledy tak se již velice rozmohli, že těchto časů (buď Bohů žel) je za našimi hřbety, anobrž skoro na hrdle máme, a s velikou škodou trpěti a snášeti musíme. Takové tedy měl štěstí Mahomet, a všecka mu vůle, jakoby Boží a svatá byla, u toho zhovadilého lidu procházel, a platila až do smrti: umřev paďoucí nemocí náhle, a na takového nešlechetného zlosyna, spravedlivým soudem Božím přišlou. Sceptrum jeho rodu odňato od Ottomanna, prvního krále z národu tureckého, a ti, kteří podnes z jeho příbuzenství jsou, ač se jich na tisíce k tomu přiznává, však nesmyslím, aby vskutku byli, u veliké vážnosti jsou jmíni, a zvláštní barvu zelenou za vlastní mají, kteréž žádný jiný vyššího aneb nižšího stavu nesmí užívati pod pokutou a skutečným trestáním. A ti ještě nejvíce nad zákonem Mahometovým ruku drží a na větším díle jako nějací duchovní a proročtí lidé pošmourný a nábožný život vedou, jakž to příležitý kontrfekt jich výš položený ukazuje. (Vyobr. č. 4. na str. 441.)

V rukopisném oddělení bibliotheky Musea království Českého v Praze uložena jest rýmovaná skladba o poměrech všech stavů, hlavně řemeslníků, z konce věku XVII. Základní myšlénka, jak bědovala stará baba, když padala: »Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůřeU V ten rozum bědují zastánci jednotlivých řemesel, ve formě rozhovoru Sprosták a Malomluv hádají se, hodí-li se toto pořekadlo do poměrů jednotlivých řemesel. Původ rukopisu nemohl jsem zjistiti. Podle přípisku daroval rukopis Museu náš vážený spolupracovník Dr. Karel Hostaš v Klatovech.

Rýmování toto, literární historii české posud neznámé, má důležitý význam pro kulturní dějiny české na sklonku věku XVII. Nejen že odhaluje