slabizny tehdejšího života v jednotlivých řemeslech (chvála i hana jsou tu zúmyslné zveličeny) — líčí zároveň dovedně obrázek tehdejších poměrů společenských vůbec, se zajímavými podrobnostmi. Bezděky čtoucí přirovnává ku poměrům nynějším, nezřídka obdobným. Neznámý skladatel nevynechal snad ani jediného stavu. Všecky tepe, všecky hájí, všecky maluje barvami živými, sytými. Rýmování čte se příjemně, zá-živně a neváhám proto celou skladbu jako příspěvek ke kulturním dějinám na sklonku, věku XVII. tuto otisknouti.

Stará baba propověděla, když jest se schodů letěla: »Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře!<

Prologus. Baba stará myla hrnce, džbány, mísy i karhany, lžíce, lopaty, struhadla, škopky, necky, síta, stůl, stoličky i lavice, pokoutně i též vidlice. Když pokoj, půda umyla, na to jest se sama myla a na vítr rozpařena, málo pivkem rozpařena, když chtěla běžet do lochu, stočil jest ji závrať trochu, ze schodu na schod upadla. Když posledního dopadla, vzkřikla tuze: >Ach, můj Bože, čím dáleji, vždycky hůře!« Ti, jenž ji poslouchali, na své uši doslejchali, jako od stavu vyššího, tak vůbec i od nižšího, potvrdili, že nemlčí, nýbrž vůbec každej svědčí, že není pravdivějšího přísloví, ze všech jistějšího.

Stav duchovní. Před světem nejvznešenější a nad všechny nejprvnější, nevím, skrz co to přichází a mne ta ouzkost dochází, co jsem nikdá dřív nečinil (vytrženo). Boha krotím modlitbami, život můj chovám v pokání, v postech, almužnách, v střídmosti, vedle nejvyšší možnosti, zdržuji se všech marností těla, pejchy, nadhrdnosti, v jídle, pití nemír-nosti, podpalující stkvostnosti. Všem mým smyslům uzdu dávám, tělo v žíft a půst podávám, zemdlívám je nočním bděním, prací, mrskáním, modlením, odnímám mu příležitost k zbujněni, že jiní lítost mají nad ním, jen to činím a více činit nemíním, co má professí poroučí, činit a nečinit učí, podle statut stavu vážnost chovat a mít poníženost, nad druhého se nevznášet, víc než sluší, nevynášet, myslit, že pomíjející, všechno věčně trvající. Čeho zakusím, nebude, nýbrž co stín tělo zbude, pomíjející jest co květ, se vší mocí pojmine svět. I já též umříti musím, to stále v nápisu nosím. Sláva, čest a chvála Boha ať se jak nejvýš rozmáhá. Duše spasení bližního zejskám co sebe samého, avšak pokoje užiti nemohu, od světa míti. Nový daně, kontribucí přicházejí, reparticí, ježto vedle povinnosti, o můj stav ctící hodnosti, dávám Bohu, co Božího, neujímám se cizího. Tudy mně se vidí jistě, že ne já, svět chybil čistě, když povolání povinnost s světskou plete, mete vážnost. Skrz to samotná nesvornost a z ctnosti pochází nectnost, hněv boží skrz to se budí a mnohé rozličné bídy. A protož babí přísloví zlatýma napíši slovy : »Ach můj milý věčný Bože, čím dál hloubej, dycky hůře!«

Sprostá k. Proč sobě tak tuze stejská, raděj za to nezavejská. Vše, co od Boha pochází a na lidi to dochází, jakkoliv se zlé jmenuje, vykládá a vyslovuje, to jest kříž. Koho trefuje, tím ho Pán Bůh prubí-