ruje, a proto že jej miluje, svým ho hřížem navštěvuje. Nechť jej má, předchází jiný, by se šlo pravdomluvný, jinak bez skutku ta slova nebudou než marná chvála. Mě sprostáka v víře svede, duši mou věčně zavede, já myslím, užitečněji bylo by to, prospěšněji, kdyby to tak vyplnili, jak mluví, skutkem činili, že by mohli ještě víc dát, od chudého nic nežádat, čího jména užívají, v něho samého vzývají, živi byli, kterak káží a ptactvo za příklad vráží, z kvítí polního příklady vzali, že by šli bez vady.

Málo mluv. Sprosták jsi, nic nerozumíš, ani co znáš ani umíš. Nechej jich při jejich řeči, když v zákonu dobře kráčí, nevalchuj, ať nezavedeš se, v těžkosti neuvedeš. Sluší na ně všechna vážnost pro jejich velkou důstojnost, neb kdyby život chudobný vedli, komu by podobni byli? Kterak by obstáli, přeď jinými stavy stáli? Já jim toho z srdce přeji, by měli ještě víceji, však umřít musí jako my, nic nevezmou, půjdou s námi k počtu, ten jak se jim zdaří, poštěstí aneb se zmaří, každý uhlídá veřejně a pozná odměnu zřejmě . . .

Stav vyšší. Předce té báby přísloví svými pravdivými slovy pevně stojí: »Milý Bože, čím dáleji, vždycky hůře.< Mimo daně ordinární přišly extraordinární, mimo sněmovních snesení partikulárních zvejšení, dávání krajského lidu, což neplodí nežli bídu mnohým stavův starožitných a ve skutcích hrdinských, ctných, že podle zasloužilosti v chudobě jsou a v žalosti, jak na ně sluší v odění, dle stavu svého ježdění, v pokrmích, též i v nápojích, v lidech poddaných, služebních nemají, méněj' stavení, od svých předkův vystavený, a památky vzácných rodův, předešlých prachtův a chodův, nýbrž skrze množství daní sotva že duši poddaní v sobě nesou, v dluzích vězí, a jeden druhého víží závazky, obligatimi, na čest se vztahujícími, že již staročeská víra i mezi nimi umírá, vážnost a respekt jich vadne, jako v suchu kvítek křahne. Která prve nejpřednější měla místo nejhodnější, krása, pokora a tichost, poníženost a stydlivost, že se nad statky vážila, nyní se tak již snížila v své ceně, že bez bohatství, měj cnostní jaké kdo množství, bez toho co se ve tmě sedět musí, nemůže se vidět, ani na světlo vyjíti, mezi vážnější přijíti sobě troufá, tak soužením, ve všem stavu rozmnoženým vše se lehčí, zavrhuje, ač v urozenosti sluje i v skutcích zasloužilejší a před bohatým hodnější, nicméně nezasloužilý despekt nést musí, nemilý k tomu, když si připomíná dědův i pradědův jména, jejich statky, jejich možnost, v oděvů, banketních skvostnost v rozličných zvučných muzikách, v hudbách, bubních též i v trúbách, tance, hry, též i turnaje, handle, půtky i jich boje, v zlatě, stříbře oplývání, polní, rolní požehnání, všeho hojnost do sytosti, noční, denní veselosti, jedněch druhých visitati, důkladné, drahé tractati, volnost bez ošemetnosti, závazek k pravdomluvnosti, půjčky peněz jak bez svědkův, také i zapsání řádkův, splnění svých přípovědí (nyní o zlatým ať zvědí) bez lsti a jakých vejkladův, bez obsílání, bez soudův, že není nic, splakat musí pro lstný a železný časy. Ó mravové! Ó časové! by vás zkusili předkové ! Nechtěli by světa vidět a na ta soužení, hledět, neb dítky svá vychování, v šacení i v stravování, tím méněj'