o těch pražských sládcích, aneb paních nákladnících, a jestli tito jen v vesničkách tak jsou tuční, po městečkách, darmo jest o pražských sládcích činit zmínku, nákladnících, ti jsou Baccha náměstkové, onino jako bohové, jejich děti, paní v krytých šarlatem draze obitých karetách co laně jezdí, nic je v oděvu nehyzdí, jediné, co stav má vyšší, by před ním nebyly nižší, to mít chtějí, tak se mají, že otcův, matek neznají dcery, odkad dříve pošly, nežli v ten grád samý vešly. Erby si kupují z toho pořádku nákladničského. Kdyby tak bylo, jak křičí, byli by nuzní dle řeči, ale ukazuje skutek, že jest to všechno na zmatek. Dali jsou, mohou ještě dát, není jim co třeba prodat.

MalomluT. Nevím, kdo se ti zalíbí, aby moh' být bez pochyby. V lidech moudrých, opatrných lest pokládáš, i v chatrných, žádný ti vhod nepřichází, každý poskvrnou odchází. Sám jsi ničehož nezkusil, vzláště toho nezakusil, co náklad je nákladníky stojí práce, sladovníky. Že jim to svědčí, co vaří, skrz to neodvracuj tváří. Kuchařka všech jídel nejí, které svému pánu strojí, avšak bude tlustá, tučná, v službě bez lsti, dobrá a ctná; hned-li proto má se stíhat, že paní chodí čihý, hat. Mnohým to nátura dává, a zas Pán Bůh požehnává, že po rodu tlustí, silní jsou v celém svém těle pilní sládkův žlabu nemajíce, avšak maje pyčný líce. Proto-li hned tratí svou čest a mají v svém obchodu lest? Pamatuj, sprostáku, na mně, že se obejdeš lahodné, co žába na paškál v platu vzala v povětří záplatu.

Pekaři. My se zachovat žádnýmu, domácímu, přespolnímu nemůžeme, než každý nás, buď lačný aneb drahý čas, tu valchuje a pomlouvá, kde jest jaká o čem smlouva, buď v posezení bohatých, přespolních, možných i chudých, všudy pekaři trpíme, buď my bdíme nebo spíme, křičí, když jdou mimo domy, že jsme všichni bez svědomí. Než jak pravda, my to máme, že těžce řemeslo známe, mnoho stojí, kdo počítat na čí se rozpočítat, po čem jest obilí cena a jak jest ho brzká změna, by dle taxy těsta váhu trefil, v klejchu měl povahu nezvejšit aneb nesnížit, sobě, bližnímu ublížit, zachoval čest, hodnost, víru, potom našel v saše díru, co ranní, co denní práce, co dříví stojí, kvasnice, co čeleď, co prodavačka, překupnicím přidavačka, co nádoby, sůl, mák k tomu, opatrnost celá v domu, prohlídání, popálení šatův, k tomu lopat polámání, k tomu, když jest starý droždí, těsto skrze prsty březdí, rozběhne se chléb po peci, ač dáš k tomu všechnu péči, spálí se ho polovice, což často škodí nejvíce. Při tom ve mlejně mlynáři, našich mouk lékaři, umí za obrubu osypat, prášit i také odsypat. Kontribuci dáti k tomu, mít ženu, šest dětí v domu, s čím -je živit, odkad platit? Kdo co odňal, nechce vrátit. Dům spravit, chraň Bůh nemoci, odkad přijde, co pomoci, k tomu přichází den ode dne strašlivý a nový daně ; pro dluhy uporní-nají sedláci, měšťáci, páni, takové ukrutné mají, že nás z domův vytahají. Tím způsobem obstát nelze a ta stará baba nelže: >Ach můj milý, věčný Bože, čím dáleji, vždycky hůře !«

Sprostá k. Hned jsem lán, jak mluvím pravdu .... Nedbám, přece pravdu povím, vyslovím pro paměf, co vím. Odkad tlustý vepře