Pernikáři. Náš obchod z všech nejnuznější, proti jiným ničem-nější, více pro dětí pro radost nežli starých lidí vzáctnost. Zřídka kdo se kdy ptá na nás, mnozí míň vědějí o nás leč na poutech a jarmarcích neb o slavnostech vánočních, avšak nás do kontribucí potahují s exekucí, že víc než jiní dávati, khopštejrů dosazovati musíme i jiná všecka jha podstupovati městská. Při tom med sám ten nejsladší, když se trefí, že jest dražší, též mouka, my v jednej ceně přece perník dát musíme. Mnohdy-krát skejsne, se skazí, pernikář jak nejvíc schází, přichází v dluhy i v arrest, místo vejdělku bývá trest. Když jest při tom dítek mnoho, stavení, platu jiného, v mizinu jde a sladký med s pláčem obrací se mu v jed, tak co jest míval v sladkosti, toho zakouší v hořkosti. Sotva kdy žebrotě ujde aneb bez arrestu projde, vzlášté, kdy se v některou chvíli po peci díla popálí.

S p r o s ták. Kdy jsem chodil po jarmarcích, po poutech v Čechách i v Němcích, ještě jsem nikdá chudého pernikáře být nuzného nespalři!, než ošaceni tuplované, jejich ženy že jsou chodily co laně, milo se dívati na ně, neb z jednoho mouky strychu umějíc udělat jíchu sladkou, třebas byl na dukát, znajíce k tomu přísad dát nejmíň že za zlatých devět učiní víc než za deset, otruby i mouku zadní, že škody nemají žádný, jak nejlípe vše speněží nechť sedí, anebo leží.

Málo mluv. Pravdivé staré přísloví, který ty i každej jeví, že se jest nenarodil ten, který by se zalíbil všem. Ty že vidíš, pernikáři jak nic v řemesle nezmaří, že skrze svou opatrnost, nějakou škodnou oprostnost vše, co do rukou přichází, to jim k užitku vychází? Hned pomlouváš a závidíš, ježto na oko to vidíš, že Bůh práci vychvaluje a lenivost čert miluje. Nebude-li zisku míti řemeslník, z čeho má býti živ? Zač koupí, za to prodá, a to jest ta největší vada, a tím lidské pokolení stojí v sebe obživení, tím pak způsobem, jak míníš, ty bys zkazil všecko, vidíš! Medle uspoř té závisti, nech každého živnost visti, jak jeho řád, právo učí, sice tobě mluvit v oči budou, že všecko z závisti mluvíš, tlampáš z nenávisti.

Kloboučníci. Když dobře jsou zdravý ovce, bahnice, jarlinci, skopce, vlna lačná, krátká zima, brzký tepla, horka s nima, a my v rukou peníze máme, ňák řemeslo poznáváme. Ale když ta punkta chybí, jsme nuzáci bez pochyby. Jeden klobouk řemeslnickou udělaný rukou mistrovskou trvá za čtyry i za pět pacholku, sedlákovi let. Pohůnek o něj nestojí, ať na horku, slunci stojí, z leččehos zšije čepici, jen že přikryje hlavici. Městky v kloboucích slaměných chodí, nanejvejš chatrných, velcí páni paruk hledí, málo kdy na hlavu vsadí klobouk, a jiní čepice nosí přes celý letnice, tudy odbytův nemáme, však kontribuci dáváme, jak khopštejr, tak jiné daně, městská jha podnikáme. Když na trh, jarmark běžíme, nesem, jazyk vyplazíme, o přítrž jako koňové, pod kusem jako olové v hladu, v žízni, v dešti, slotě, v potocích, v marostech, v blátě, že jsme podobnější židům, chodcům nežli kdy k sousedům. Když pak přijdem na hospodu, v vztržích, plískanicích, v brodu, mnohýmu div v těle duše zůstala, jiné že dýše, sotva se poznati může, aneb že jest teplá