kůže, chcem-li teplo ňáké míti, musíme dobře platiti, jak polívku, tak i pivo, pod tím v hospodě, co živo rozpustilý chasy sedlský, ovčácký, až ti i vlasy zhůru vstávají, tak hlučně vedou sobě v zpěvu zvučně, vejskají, tabákem kouří, kalhotami . . . ., že celou noc není pokoj, nežli svár, půtka a rozbroj, ani na zemi obstáti můžeme, v pokoji spáti. Pod tím o jarmárce klobúk, dva, tři prodáš pro samej hluk a tlačení, tulik ztráty, co od místa, co outraty, když pět, šest mil se projdeme, jakých užitkův dojdeme? Takových, že doma děti hladem se mohou viděti, dvakrát to dřív proutratí nežli mužem vydělati. Jestli vlnu bérem na dluh, to jest ten největší neduh. Ať ve dne pracujem, v noci, není možná si pomoci, neb co za dluh dáti máme k defalkaci, my to známe, že to dříve protrháme a po cestách protrávíme. A tak nelze jinač mluvit, nežli přísloví vyslovit: >Ach můj milý, věčný Bože, čím dálejic, vždycky hůře.«

Sprostá k. Libra vlny za jedenáct, nejvejš krejearův dvanáct. Ze dvou liber dostatečný klobouky dva mají přectný po tolaru, zlatej jeden koštujú; kolik jich za den udělá? Jestli lehčejší udělá něco špatnější, také jich víc míti bude, a ty jako chléb odbude. Čím dál po jarmarcích běží, špás jest, nechť jakkoliv leží, tím sobě vejše šacuje, nežli práce zasluhuje. Nech dělá neb ne, přece pít musí, jíst i též šaty mít. Tak jiná mimo řemeslo musí práce býti, veslo, která by chléb dobývala, živit se napomáhala. Odkad vidím kloboučníky nad jiné být řemeslníky, kdy hry nechají, pití přílišného, mohou býti, že nad jiný vznešenější a jsou v obchodu možnější; ale kteří folk svý hubě dávají, a fajfku v zubě drží a jarmark na tejden, že jim sloužívá noc za den, ti nemají co si stejskat, když umí v hospodách vejskat.

M a 1 o m 1 u v. Když jich okolostoječnost, chudobu šetřím a možnost, seě mohou bejt, to znamenám, za to držím a za to mám, že jich handl jest nestálý, nechť se chytí břehu, skály. Kdyby gruntičkův neměli, by pracovali, jak chtěli, není jim možná, to z práce zachovati na svý ruce, by manželku, dítky, sebe živit, šatit mohli z sebe, neb pracují co koňové denně, nočně, co oslové, avšak těžce vězí v dluzích, v lopotování a v nouzích. Jestliže kdy svý trampoty vyrazí jako z roboty sedlák se skrze trunk, sanec, proto není nouze konec. Zasluhují oulrpnosti, a ne takové přísnosti, jak se tobě, sprostáku, zdá a tvůj smysl hloupý žádá.

Bečváři. Řemeslo bednářské máme, které my výborně známe, avšak jest nepeněžité, nikdá na něm, co na žitě, nepřiskakuje, než v jedné stojí ceně jednostejně. Každý kus svou již má cenu: jde, anebo pošle ženu mistr, nic víc nepřilrží, leč jestli se pití zdrží, neb místo oběda třešní koupí si za krejcar, višní, neb že nepije hořčáku a přestává na herynku. Plat od místa, cla od fůry, cesta z duli aneb z hůry nemine, přeháňka žádná louže, bláta není prázdna, vítr, sníh, mráz, sychro, zima, v hospodě seno peřina, smrad, k němu nepříležitost, kterou ověacky činí host, budeš-li co na ně broukat, ovčáka mu jméno foukat: že jest poctivý jako ty, povytáhne si kalhoty, dá ti jednu, druhou trandu, až se posadíš na mandu, a budeš )i co víc broukat, na něho škaredě koukat, on beze