vší uctivosti přitáhne tě holí, pěstí. Rychtáře se nedovoláš, dříve proti sobě zvoláš jeho pacholky, krčmáře, že se ještě octneš v díře. Prodáš pár škopků, pár věder, ňáký soudek a k tomu džber, díšku, nějakou vaničku aneb na máslo moutvičku. Učinilo zlatej Iřidcet, neb víc krejcarům čtyřicet. Tuhle bude len trh slavný, aneb městský jarmark hlavní. Když počteš, co dříví stálo, co času vzalo to dílo, co stála všeckna outrata, není zisk, raděj ztráta. Vzlášf z řemesla kontribucí, městská jha a exekucí, šacení a stravování, dítek, čeledě chování, spravování domu svého, anebo-z činže jiného, domácí potřeba k tomu, nemáš vlastní krejcar v domu,, a tak nelze jinač zpívat, nežli s babou žalmisoval: »Ach můj milý, věčný Bože, Cím dálejic vždycky bůře!«

Sp ros ták. Fůra obručův za dvacet bude, nejdráže za třicet krejcarův, jest jich kop kolik, nemá dříví škody tolik, krejcar dá za desítkovej, tři krejcary za kadiovej, co k lomu tříštěk nadělá, ze fůry obručův, díla z jedny kádě a desítky, může při tom jísti svítky. Půl druhý kopy vezmouce za svalovačku tím více šesti českejch ho nestojí, celá desítka, jak stojí. Při menším díle dvojnásob větší vejdělek má zásob. Kdy jen si opatří dříví, jako pán se nimi živí, koupí lesa díl nějaký, má v něm dříví všelijaký pro potřebu i řemeslo i třebas plavcům na veslo, že celý rok může obstát, jako pán v svém řemesle stát, a tak více rozpisují, nežli nouze zakusují.

Málo mluv. Když jich obchod nepokojný, bouchání a smradu hojný považuji, v požahání velkých sudův, že tu hraní není žádný, též nádoby, že trvá do dlouhé doby a po vesnicích sedláci, lidé činí všelijací, ano žena je trefuje též řemeslo, jak se zuje, vezma vědro je potuží, podle vůle jak chce souží. Vidím, že vzáctný odbytí vejdělkův nemohou míti, nýbrž že se obírají s nouzí, s chudobou sžírají, tak že se mohou .sotva a vědí kde, kam kozy hnát, odkud vidím je jak jiný býti, spro-stáku, nevinný.

Zlatníci. Toho my tajit nemňžem, ač tím sobě nespomůžem, že naším dílem papežská i každá hlava císařská korunuje se, královská, jak mužská, tak také ženská. Ty nejdražší orumpanty, s karbunkuly diamanty dílem tím nejmistrovnějším činíme, nejkundtstovnějším, však s jakým nebezpečenstvím, jak bázně tak strachu množstvím. Kdyby perla, drahý kámen byl v prstenu nějak zlomen, bysrne měli hned žebrat jít, musíme škodu zaplatit. Všechno na váhu přijímáme a zase odevzdáváme,, co tehdy mužem' zisku mít nebo na váze komu vzít. Mimo skrz subtilnou práci že tratíme zrak náš, oči, chudí nic dělat nedají, bohatí, jestli co mají, ti to umí vyčíst, vážit, že neumíme dovážit zlato, kterak jsme přijali, abychom je odevzdali. Jestliže falešné bylo a skrz oheň ubylo-jeho, na nás postíhati umí, nás i právem hnáti, tak že mnohdykrát za práci nemáme po jednom halci, z čeho tehdy sebe živit, jak sluší, šatit, neb jestli jsme otrháni, hned nás od dvorův zahání, víry skrze to nemáme, že šaty jen kvindry máme. A tak chceme-li mít obchod, v kundštu našem ňáký průchod, musíme hubě uspořit, málo pít, péct, smažit, škvařit, neb daně ubírají moc, městská jha nečiní pomoc. Čím jsou lidé učenější^