spálíme, ač při tom nezahálíme, však co uděláme komu, nejsou vždycky penze v domu, dřív než summu dostaneme a úplně dosáhneme na způsob pánův konvařův, anebo vzáctných zvonařuv s tituly se potkáváme i záplatu dostáváme skrz ledajakou potravu, skrz obilí, dříví, trávu. Za tím my zcela zaplatíc a nám se placení hatíc, při jarmarcích nemajíce na kotle, pánve, měděnce odbytův mimo na kousky a menší některé částky, bychom na outratu měli a jen toho nesvěřili, slevíme se škodou naší, která nám pomee odnáší. Nepříhody, jak na cestách, slotu, déšť, bláto po stezkách, šatův posledních sedrání, nic nesčítáme formany ni nádoby vytloukaný a vnitřní pocínování, zavra oči prodáváme, že na chléb nevyděláme. Mlčíme jiné neřesti, vzláště židovské kořistí, ti že starou měď vykoupí, nás z naší živnosti loupí, nám ji sase prodávají míníc, oni zisk mají. Odkad kde co peníz platí, nechť je stříbro, zlato, šaty, dokad v řemeslo strkáme, co kde po svých předcích máme, dotad jsme páni kotláři, neříkají nám mantláři, než když to z rukou ven vyjde, dědictví, odkaz nepřijde, tu nás divně titulují, ani na jméno trefují, k té bídě, největší naší potupě, vůbec roznáší, že hanba připomínati a se kdy k kotlářství znáti.

Sprostá k. Já sprosták jinač nacházím, když k nim, kotlářům docházím, jinač doma sedí, hledí, jinač pijí, jinač jedí, jinač prodaj vedou, koupi, nejsou co já sprosták, hloupí. Nová měď, pravda, drahá jest, ale v tom ať chovají čest, že za polovici starou peněz co novou neberou, že starou bez želez váží, k novej železa přiváží. Starou měď i mezi novou jako pannu s babou pozvou, postaví ji v jednu hodnost, když k tomu slouží příhodnost, v jedné ceně projdou obě; tím nepomáhají sobě? Když jest kotel, velká pánev, co železa, tu bude hněv, avšak všecko na váhu jde, mědě co zisku jim přijde, jeden kus neudělají, ač vím, že jí známně lají, by železa mít nemusel, aspoň na čem by kdy visel. Avšak železo není měď, místo medu na jazyk jed, flíček co krej-cárek bude na opravce starý mědě, již groš platí, co většího to mnohem přijde dražšího. Mlčím na velké pánvi cveky, co by moh bejt tolar, fleky, avšak jich vypočte kolik, vezme zaň tolarův tolik. Znát, co zpro-pilný mívají, když pánve nové dávají, žet jím lo řemeslo přináší, dokad panfilig neodnáší. Ale když cithárka, tabák kotláře táhnou za kabát, nemůže bejt nežli smutek, když se nepodaří skutek, flus, anebo obere tric, co jarmark, trh dal, pobere, a tak o živnost přichází, z možnosti v chudobu vchází, v čem není řemeslo vinno, než při mých příčinách, víno.

M a 1 o m 1 u v. Obchod jich jako jiný jest, chce mít svou kratochvil i čest, když tolik zakouší s?ého doma i přes pole zlého, že z té samé krvavé práce jest sám Pán Bůh vůdce, sobě odpočinouti mají a to přikázání znají: skrze takové pohráni ne hned jest statku prohrání, že se jednou, dvakrát trefí prohrát, třikrát se natrefí vyhrát, a byť by i prohrál, skrze špás zas zdraví vyhrál. Trunk vína lékařstvím slouží, skrz to nepřichází v nouzi, nýbrž ten tělo poslnuje, že k práci se rozhojňuje. Starou měď bez želez vážit a k nový je zase přivážit, v tom, přej, jim slouží nadání, darebný jest tvé reptání, nýbrž jim ho přej raději, čím se živí poctivěji.