Kováři. Co jsme za rodiče měli, aby jsme hned zkoumat chtěli, věříme, že byli z těla, ale co jest matka chtěla, když jest počala syna, byla ocel dřív než hlína, i snad nad ocel tvrdčejší, matka k strávení chtivější, že jsme tu tvrdost dostali co diamantové skály, žádný nám neškodí vejheň, mráz, též ani zima, oheň. Bušíme a perlíkujem, železo i ocel kujem, a to ve dne jako v noci, až nám skáče mezi oči. V tom své zalíbení máme, když vícej ocele dáme, že se nám s železem svaří, všecko dle vůle se daří. Však proč to jiné činíme, kam skutkem naším míníme, jako bychom peníze zejskali pro své nesnáze, mohli manželku i děti zbavit žebroty, nahoty, sílu svou vynakládáme, k tomu. potřeby dáváme, uhlí, bezelstný nádoby, kterého kdy jaké doby potřebujem, zdraví k tomu (ač se snad vidí někomu), že to nic za důvod není, když jesti hejnkstův kování aneb jiných, že častěji, když se kovat dát nechtějí, že kovář dostává v hubu, až mu nezůstane zubu, aneb v tělo jej udeří, že víc podkovy neměří. Častěji, když koně hojí, a někdo škodlivý stojí při tom, jejž on vyhojiti přijal, netrefí dojiti, kůň zcepená, kováři plat nepostačí, čas vzal návrat. Akvilia lex to učí, moh's nechat hojení radši. Komu co díla děláme, vroubky, dřívka k tomu máme, v půl létě činíme počet, častěji chytrák jest výčet kováře, kterej připíti často nemívá v paměti, aneb to lecjaks vystrká, při počtu očima mrká na šenkýřku, na pacholka, leč kterás odkřičí holka. Pod tím, kdy platí sedláci, jestli nemají měšťáci, prosí: čekej do novýho ; jestli obilí chybí ho : čekej délej, .nouzí, hladem, dědina ostane ladem. Ty, odkad dát. kontribuci nemáš, přijde exekucí, košile na krku není, žena, děti co zmámeni, kde co od gruntu odprodá, za. polovici peněz dá. Dluhy i nouze sužují kováře, v zem potlačují, aby jen do hrobu vešel, že nemá proby, dále šel, neb o všechnu sílu přijďouc, čtyřicet let neb víc, dojdouc, již se všechen oudy třese, lžíci k hubě nedonese. Jako chodec otrhaný, k tomu nebývá bez hany, že sliboval a že jest lhal, časem víc, nežli jest dejchal. Tu má odměnu od světa, šetř každý štěstí pro změnu.

Sprostá k. Při těch žádná pejcha není v mravích a šatstvu proměny,, ti jsou kůl z našeho plotu, nemají nic v váze, v lotu. Než jak je oheň pálí, tak oni každého zpálí, skrz oheň železa ušlo, naříkají, by v plat přišlo. Starý s novým zamíchají, v jedné ceně jít nechají, škubají jen rankou chudou, avšak svůj zisk předce hudou. Plať staré, nové zároveň, všecko jedno skrze oheň, ještě jest práce při starým železe horší než novým. S uhlím uslojí uhlíře, musí je dát k jejich víře, pomalu je oddělají, málo co peněz mu dají. Neplatí-Ji jim hospodář, neber do ver-štatu je lhář, jeho želez, ani kovat bude mu dělat, co více, leč jim vysází hotový, tak dělají, každej to ví. A tak nemohou si stejskat, slyším je v hospodách vejskat. Že se v klády dostávají a z pavlače skákávají, nehněte je tak jich střevíc, nýbrž mohou daní dát víc.

M a 1 o m 1 u v. Tvář lidská že nemá ceny pro šrámy v ní učiněný, co oni v tváři i v těle nesou jich po mysli smělé, zdaž se jim to můž' zaplatit, aneb jich práce uplatit, za živa se péct a škvařit, při ohni co šunka smažit. Nejsi srdce křesťanského, nějakého tyranského, staré železo