v nové dát, co to není je šmelcovat, že tím lepší učiní kus a skrz to zaslouží hus. Po práci i ta ctnost mívá, že v triumfích odpočívá. Přej jim také občerstvení, sebe trunkem posilnění, vejskání škody druhému nečiní, sousedovi svému. Pročež i ty jim přej toho hluku, vejsknulí sovího.

Koláři. V kolářském řemesle našem žádných fortelův nenesem, z jakého dříví děláme, buď sekáme aneb vrtáme, všecko se na oko vidí, dovnitř i zevnitř se hledí, může nejhloupější poznat, co z čeho jest dříví, seznati že se nemůže podrésti nějakou falší zavésti. Avšak jako řemeslníci, jiní možní obchodníci, všecky jha městská, pořádku vystávat musíme vskutku. Spíše nás sedlák vošidí, když klame, až se hned vadí, že dub, buk na skrz dobrý jest, ač nechává i v tom svou čest, my pro jeho přísahání přicházíme k oklamání. Mnohdykrát mnohé zakázky zanechajíce procházky, jak kdo žádá zhotovíme, kdy pro to přijde, nevíme. My bez peněz, onen taky, chytáme v povětří ptáky v tom čase nežli zaplatí, nechceme-li zaháleti, co kde od dobytka máme, to mizerně rozprodáme, bychom si koupili dříví, nehnili, co mrchy živý, pod tím nouzi s dětmi máme, na dlužníka vzpomínáme, on se více neukáže, tudy přicházíme k skáze, že s nic bejti nemůžeme, ani sobě spomůžeme, nýbrž s onou babou volat musíme, na ni časem lát, že jest zle propověděla, když jest se schodů letěla: »Ach můj milý, věčný Bože, čím dálejic, vždycky hůře. <

Sprostá k. Nechť se jejich dílo vidí a na ně jak kdo chce hledí, kdyby z něho nic neměli, proč by ho medle hleděli ? Vímť já, kdy dříví kupují, kterak o ně cenkují. Potom, že nepotřebují, tudy svou lest natahují, že jest chromý, sukovatý, nemotorný a doupnatý, krátký a ještě nedostály, aneb přes příliš nestálý. Sedlák, jak chtějí, ustojí, aneb že o n§ nestojí, přemluví po vůli, jak chtí, a tak po svém zisku dychtí, že vidíc míti potřebu sedláka v nejhorší dobu, ač nestojí dílo za to, vol, nevol, musí dáti to, co chtí, vida, že bez něho nemůže být potřebného kusu, tak sedláky šidí, kdy se a jak komu vidí.

IJalomluv. I těm kolářům mizerným, churavým a tuze nuzným, kteří od řemesla svého nemají kusu vzáctného, který by za třísku stál víc, co odseknou mimo, tu nic, s tím si za krejcar spomoci nemohou, leč voheň vrčí, a protož nemaje trhův, jarmarkův, na tucty vrhův musí čekat, až co přijde, jich potřebující dojde, jistě, že chudší nad jiný jsou politování hodní, neb dílo kundtstovnější nemají nad nejprvnější, jaké učiní zemanu, takové sedláku, pánu, z dvanácti špicí postaví dle jich žádosti postavy.

Soukeníci. Které mají a mohou mít, na budoucí časy pojit příčiny k sebe zastání, ňáké milosti dostání, kteříkoliv kloboučníci, my též máme soukenníci, jak v trzích, tak i v jarmarcích, v městském jhu a kontribucích všechno rovně podnikáme, mimo to víc nad ně máme, že my z liber čtyř neb pěti nemůžem postav desíti postavit, nýbrž buď třicet musíme míti, čtyřicet. Tudy nám též přijde hledat tolik vlny, za ni shledat peněz summu, neb čím dražší, tím jest nám k shledání horší,