též i k zaplacení toho kvantum za ni smluveného, když ouhrnkem neprodáme, než na lokte postav dáme, chceme-li časně odbyti krejcar, na-lokte sleviti musíme, pakli svěříme, že nám zaplatí, věříme, pod tím na místě hotových peněz nám připověděných máslo stuchlé a smradlavý sejry, shnilý a nezdravý, i též potuchlé obilí prašné, stoklasné, nám milý, jen kdy je dostat můžeme, s křikem, s vádou vymůžeme. Zatím než na-druhej postav vlnu máme, aby na stav přišla, co nákladu máme, jestli jej neprotrávíme, tovaryš, přadly, přísady, aby mohlo bejt bez vady, ca stojí? Co při tom jiné věci bezelstné, potřebné? Odtak, nemůžeme tolik vydělat, co jest nás kolik, bychom se mohli obživit, šatit, příbytek vyčinit, dřív než z jarmarku přijdeme, ač o hladu na něj jdeme, jsouc drahý-chléb, tolik všeho neneseme strženého, bysme chléb mohli zaplatit, tím-méněj dluhy poplatit. Není-li kus nějakého gruntu, neb šatu dobrého, aby se moh odprodati aneb do zástavy dáti, v arrestu náš pokoj máme,, aniž více živnost známe, leč dluh zcela a zouplna zaplatíme, až do plna. S p r o s t á k. Čím tenčejší nit příst dají a nížejíc přistříhají, zval-chují houšt a zčesají, přísadou skropí, spresují, zklancují k tomu výmluvně, umějí chválit vejslovně, když táž sukna prodávají, že na modro vychvalují, barveni jsou, tím snadšího mají kupce, rychlejšího, v němž. bude nit přej jako vlas, na který roste žita klas, tu budou česat a hladit, až se budou o ně vadit. Když za zlatej loket stojí, oni berou penze dvojí, zvlášť když lidu sprostějšímu je prodávají, nižšímu, tu i duši dokládají, s sedlským lidem se hádají. Ty penze na duši berou, o ně stojí, v pasti se perou, však kolik loket, nepoví ty penze, to nevysloví. Čím na lokte-víc prodají a v měření natahují, tím víc přitáhnou v měření, zvlášt, když přijde k svěření, za to zas vlnu lačněji od mistrův berou volněji, že sečkání interesse, dvojí mají v krátkém čase. Co po cestách jarmarkuv utratí aneb trhův, to by též utratit doma museli, počet je zdarma. A tak naříkat na babu nemají, než na svou hubu, že se dají obloupiti, panfiliové-i též v pití. Baceha než sluší drží víc, tím nenesou z jarmarkuv nic.

Málo mluv. Jestli sukno zvalchovaný, sražený a spresovaný přes loket se nedá táhnout ani loket sebe přejmout, v prstech příze se hned pozná, co jest tlustá neb tenká, zná. Sedlák se nedá ošidit, proti slunci-umí hledit, zdaž jest řídký anebo hustý, ostrouhá vlas, jak jest tlustý, pozná, jestli vezme na dluh, zná sedlák, že jest to neduh, čím můž, tím dříve zaplatí, bude svým dlužníkem láti, poštve hejtmanna k zaslání-a svého dluhu dostání. Zaplatí, o interesse že se darmo všechno píše. A tak, můj sprostáku milej, nebuď neštěstí tak chtivej, abys každému utrhal, neb jej s kamen do pytle hnal. Někdy sobě se obrátí špičkou, že ti v louži zvrátí, kudy bys měl potom hnáti, hleď dát pozor na své hnáty.

Sklenáři. Staré německé přísloví zavírá se s těmi slovy: »Jak štěstí tak též i sklenice změní se a zláme lehce.* Není tak řemeslo žádné, čiň je v noci anebo ve dne, náchylné k škodě tak brzké jako jest naSe sklenářské, skrze to, než se nadáme, velkou škodu v rukou máme. Žádnej* jinej než my sami hyneme s outratami, pakli z sklem padne nesoucí